Klement Borový byl český katolický kněz, profesor církevního práva a fundamentální teologie na pražské univerzitě, kanovník Svatovítské kapituly a odborný spisovatel. Knižně a časopisecky publikoval teologické, historické a biografické studie. Prosazoval práva českého jazyka na univerzitě. Třicet let vedl Časopis katolického duchovenstva. Byl zvolen do pražské rady obecních starších a českého zemského sněmu. Aktivně se účastnil veřejného a spolkového života v Praze. Byl oceňovaný pro odborné znalosti, humanismus a vlastenectví. Narodil se 12. ledna 1838 v Riegersburgu , ale již v dětství se s rodiči odstěhoval do Čech, na Komorní Hrádek u Benešova, kde jeho otec pracoval jako zahradník u knížete Khevenhüllera. Roku 1847 začal navštěvovat piaristické gymnázium v Benešově, středoškolská studia dokončil na pražském novoměstském gymnáziu roku 1855. Téhož roku nastoupil do arcibiskupského semináře. 22. července 1859 jej arcibiskup Bedřich Schwarzenberg vysvětil na jáhna a 13. května 1860 na kněze. Po svěcení se stal adjunktem bohoslovecké fakulty a představeným arcibiskupského konviktu. Roku 1862 získal titul ThDr. a podnikl studijní cestu do Německa. V roce 1863 se habilitoval na docenta v oboru církevního práva. O čtyři roky později byl jmenován mimořádným a roku 1871 řádným profesorem církevního práva a fundamentální teologie. V letech 1867–71 pracoval jako zástupce ředitele arcibiskupského semináře. Roku 1868 se stal zkušebním komisařem pro farní zkoušky, v roce 1874 radou církevního soudu a obhájcem manželství. V letech 1875 a 1880 zastával úřad děkana bohoslovecké fakulty; během druhého funkčního období aktivně prosazoval osamostatnění české univerzity. Jeho zásluhy ve vědním oboru církevní právo byly oceněny volbou do Královské české společnosti nauk , řádným členem České akademie věd a umění ...

Josef Ehrenberger , byl český vlastenecký kněz a spisovatel historické prózy. Narodil se v rodině sedláka. Rodiče původně nepředpokládali, že by v budoucnu studoval, neposlali ho proto do školy a až do dvanácti let se učil jen doma. Ve volném čase si četl české knihy z bohaté domácí knihovny. Teprve když se mu narodil mladší bratr, dostali rodiče obavy z odvodu jednoho z nich na vojnu a poslali jej na studie. Na gymnáziu a filozofii v Litomyšli si získal oblibu učitelů svými znalostmi Hájkovy kroniky a prací historika Beckovského, které si přinesl z domova. Studium ukončil absolvováním kněžského semináře v Hradci Králové, na kněze byl vysvěcen 25. července 1841. Až do roku 1868 pak působil jako kaplan a farář ve Skuhrově nad Bělou a v Solnici na Rychnovsku. U obyvatel obou farností měl velký respekt. Byl známý svými působivými kázáními, z nichž některá poslouchal i kralovéhradecký biskup. Měl i hluboké znalosti zemědělství, díky čemuž byl zvolen za předsedu rychnovského odboru hradecké hospodářské společnosti. Na jeho přednášky občas chodil i hrabě Kolovrat. Za zásluhy o rozvoj regionu jej město Solnice jmenovalo čestným občanem. Roku 1868 se stal sídelním kanovníkem Vyšehradské kapituly a čestným konsistorním radou u kardinála. Literární práce začal uveřejňovat roku 1838 v časopisech Květy, Musejník, Lumír a České perly i v kalendářích; později je vydával vlastním nákladem, případně v nakladatelstvích Dědictví maličkých a Dědictví svatojánské. Těžištěm jeho tvorby byly historické povídky, tehdy velmi populární jako lidová četba. Vyprávěl českou historii s vlasteneckým patosem a snažil se morálně ovlivňovat čtenáře. K jeho dílům patřily např. Ostruhy krále Jana nebo Boj a vítězství pravdy Boží v Čechách. Ke konci života napsal román o výminkářích – Lidé dle starého a nového rázu, čili jak bývá na výminku. Jeho kázání vyšla souborně v letech 1852 – 53 a 1874 – 75. Charakter většiny Eh...

Václav Svatopluk Štulc byl český spisovatel, překladatel a vlastenecký kněz. Přední člen vyšehradské kapituly, který se zasazoval o obnovení významu pražského Vyšehradu. Narodil se 20. prosince 1814 v Kladně. V Praze vystudoval Akademické gymnázium. Teologická studia absolvoval v letech 1835–1839 také v Praze, na kněze byl vysvěcen 4. srpna 1839. Od mládí byl českým vlastencem a podporoval finančně České muzeum a Matici českou. Byl literárně činný, psal básně, přispíval do časopisů Jindy a nyní, Květy, Světozor, Časopis katolického duchovenstva. Redigoval periodikum Blahověst , kalendář Poutník z Prahy , Besedy katolické , Pozor a překládal z němčiny a polštiny. V roce 1860 se stal vyšehradským děkanem a pocity ze svého zvolení vyjádřil tímto čtyřverším směrovaným i ke své osobě: Za své vlastenecké, protihabsburské postoje byl děkan Václav Štulc dokonce odsouzen na dva měsíce do žaláře, trest si odpykal v dubnu a květnu 1863. Po celý svůj život se věnoval vzkříšení slávy Vyšehradu. Proto byl také po smrti dosavadního probošta Vojtěcha Ruffera roku 1870 jednomyslně zvolen vyšehradským proboštem. Slavnostní instalace se konala 30. července 1871. V této vysoké církevní funkci se mimo jiné zasloužil o výstavbu budovy nové proboštské rezidence, Nového proboštství čp. 89/4 v dnešní Štulcově ulici, u severního vchodu na Vyšehradský hřbitov. V souvislosti se stavbou Václav Štulc založil po její severní straně menší park, nazývaný tehdy Svatováclavské sady , protože do něj dal přemístit původní barokní jezdeckou sochu sv. Václava z Koňského trhu po té, co byla v roce 1879 z náměstí odstraněna a uložena na čas do obecního skladiště Na Františku. Václav Štulc ji vlastním nákladem nechal dopravit na Vyšehrad a umístil v proboštském sadě pod okna své rezidence. Po roce 1950 byla v sadech nahrazena kopií od Jiřího Nováka, ale ponec...