Jan Jícha
Utin jackpot

Jan Jícha

Narodil jsem se jedné bouřlivé dusné noci 3. února 1980 v nuzné starobylé osadě Praha. Krátký pobyt v porodnici pro mne byl otřesným zážitkem. Zdi byly bílé jako v prádelně, všechny sestřičky zadané a na žádném z přítomných strojů se nedalo naladit Country rádio. Proto jsem si tehdy přísahal, že budu-li někdy sám čekat dítě, nikdy mu nedovolím narodit se v porodnici, leda až bude starší. První léta mého života byla šťastná, protože jsme bydleli v jednom bytě s babičkou, která mě rozmazlovala o sto péro, zpívala mi Hašlerovy dojáky i vypalovačky R. A. Dvorského, a když se moje matka nekoukala, strouhala mi do sunaru perník. Takto jsem vyrůstal v malého tlustého hajzlíka, a při představě všech těch výdajů, které by stála moje pozdější převýchova, rodiče raději zakoupili vlastní dům v Jenči u Prahy, živé, dynamické a nesmírně pokrokové vesnici, kde dokonce ještě dnes vyhrávají všechny volby komunisti, přestože už se může volit i někoho jiného. Zde jsem strávil v internaci přinejmenším dvacet let, takže když mě potom pustili, ocitl jsem se v úplně jiném světě. Nejprve jsem opustil Jeneč, která tím značně pozbyla na významu a pozemky tam teď seženete za babku. Pak jsem se postavil na vlastní nohy, k čemuž mi dopomohla jedna krásná dívka, jež o své vlastní nohy dočasně přišla, a uprostřed brdských lesů jsem se dobral smyslu života. Mezitím jsem však bohužel vystudoval vysokou školu, s čímž už se nedalo nic dělat. Co se týká mé kvalifikace, tak ta je všestranná. Už jako malý chlapec jsem dokázal rozeznat všechna osobní auta podle zvuku, ale to už mi dneska nejde, mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem jsem zase dovedl poznat kolem patnácti druhů piva podle chuti a dnes už mi zbyla jen schopnost rozlišit od sebe několik dívek po hmatu, ale to mojí ženě neříkejte. Dále se o mně traduje, že hovořím mnoha jazyky, což je sprostá pomluva. Hovořím vždy jen jedním. Kromě toho dovedu na jediné říznutí poznat tupou pilu, na jediné seknutí odhadnout svou krevní skupinu, hrát poslepu na ...