Eliška Krásnohorská
Svéhlavička nevěstou

1933 | Nakladatelství Šolc a Šimáček

Nenáročný příběh svéhlavé dívky Zdenky, prožívající svá léta dospívání v pensionátě. Zde získává vychování, vzdělání a odkud odchází již s vědomím odpovědnosti k rodičům i kamaradům, dobře připravena do života. Nenáročný příběh svéhlavé dívky Zdenky, prožívající svá léta dospívání v pensionátě. Zde získává vychování, vzdělání a odkud odchází již s vědomím odpovědnosti k rodičům i kamaradům, dobře připravena …do života.

Součástí souboru:

Svéhlavička 1932 (4sv., 256 + 238 + 227 + 255, 3. vyd.)

Stav

Mírně opotřebená

zkosený hřbet, vazba lehce povolená

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Mírně opotřebená, zkosený hřbet, vazba lehce povolená
Vazba:	pevná
Počet stran:	227
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Jan Goth
Vydání:	6. vyd
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	26. 5. 2021 15:36
Číslo položky:	187903

O autorovi

Eliška Krásnohorská

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Eliška Pechová, v matrice Elisabeth Dorothea , byla česká básnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka. Narodila se v Praze v druhém manželství řemeslníka Andrease Pecha a Dorothey Kateřiny Vodvářkové , jako sedmé dítě z osmi sourozenců. Z prvního manželství s Marií Svobodovou měl její otec tři děti – Josefa lékaře, Karla a Marii , z druhého s Dorotheou – Jindřicha hudebního skladatele, Adolfa fotografa, Julianu Pallovou , Elišku a Dorotheu učitelku a malířku. Otec mylně odvozoval svůj původ ze šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory, podle kterého si Eliška později zvolila pseudonym. Matka, která pocházela z Blatné zajistila dětem vzdělání, zprvu v Plzni. Eliška získala patřičné vědomosti v pražské německé dívčí škole Svobodově a s pomocí strýce Vojtěcha, bratrů i přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se mj. hře na klavír, zpěvu a malovat. Mezi literární osobnosti okruhu Ruchovců ji uvedli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek Zabývala se emancipačním hnutím žen, byla členkou a pak i starostkou Ženského výrobního spolku českého, který založila roku 1871 Karolina Světlá. Roku 1901 se po Josefíně Humpal-Zemanové stala redaktorkou Ženských listů a psala do časopisu také své články. Sehnala přes 4 810 podpisů pod petici říšské radě za otevření dívčího gymnázia, aby dívky získaly maturitu a poté povolení studovat na univerzitě. V Petici nezmínila Minervu, neboť tento spolek ještě neexistoval. Liknavý postoj vídeňské vlády, nezájem veřejnosti a českých žurnalistů ji přiměl k založení soukromého dívčího gymnázia. V červnu 1890 vypracovala provolání Vzdělanstvu českému! v němž ohlásila budoucí založení Minervy, spolku pro ženské studium, který toto dívčí gymnázium bude vydržovat. Žádost o povolení spolku...

Více od autora