Rudolf Eucken
Smysl a hodnota života

1938 | Nakladatelství Máj

Rudolf Eucken je otcem moderního aktivismu. Naše generace, které vyrostla již v době docela jiného kulturního ladění, která má již za sebou vybojován ten kulturní zápas, který Eucken teprve ohlašoval, a která poznala později myšlenkově původnější a umělecky skvělejší, již docela moderní kritiky života, filosofy, básník…y i hrdiny činů, nemůže být ani dosti práva tomu německému profesoru, osamělému mysliteli a horliteli, který vyšel ještě ze staré školy katedrového idealismu a zůstal ve svém působení omezen na jeho výrazové prostředky a celkem také přes ocenění Nobelovou cenou za literaturu z roku 1908, na své národní prostředí.
Tím se však nic nemění na významu, na velikém významu a zásluze tohoto předchůdce, průkopníka a propagátora nového života, nového cítění, nové práce a nových bojů lidstva.
Devatenácté století propadlo po rozčarování z romantického idealismu, kterým nějaký čas omamovali svět právě němečtí pokantovští kouzelníci Fichte, Schelling a Hegel, a po úspěších, docela opačného rázu, vnější, hmotné civilizace, uplatňované zejména technickou a průmyslovou revolucí přicházející z Anglie, úplnému materialismu, který nebyl nikterak historický, nýbrž matematicko-přírodovědecký. Kompromitovaná spekulace "čistého rozumu" byla zavržena, vycházelo se od smyslových zkušeností a pracovních metod věd přírodních. Novokantovci nejdou však dále, nežli že opakují historický čin svého mistra: boří opět metafyzická dogmata, třeba tentokráte naturalistická. Stačí jim zjištění fenomenální, jevové povahy našeho poznání, ale nenapadá je, že by celý způsob a smysl života na tom závisel a mohl se od základů proměnit podle toho, jestli se díváme na svůj osud a na své poslání na zemi podle toho, co "čteme v knize přírody", správněji, podle toho jak nazíráme na jevy přírodní a pracujeme s nimi, či podle toho, co říká "hlas svědomí v nás" a co ukazují dějiny lidstva ve všech jeho mnohostranných projevech.
Nemůžeme uniknout "sugesci" takové jednostranné pozornosti. Jedině obrácením této jednostranné pozornosti DOVNITŘ ČLOVĚKA A K TOMU SVĚTLU, KTERÝM ON VLASTNÍ ZÁMĚRNOSTÍ A PODLE URČITÝCH ÚČELŮ A NOREM VYTVÁŘÍ, můžeme najít protiváhu proti nesmírnému tlaku vnějšího světa.
Tento jednostranný zájem a toto jednostranné nazírání, proměňující, zjednodušující, ochuzující skutečnost na pouhé schéma obecnosti a zákonitosti - naturalismu - má za následek, že člověk a svět se nejenom jeví, nýbrž také skutečně stává monotónní, mechanický, trpký, neměnný. Převaha přírodního, fyzického ve vědomí doby je tak mocná, že působí přímo jistý útlak života duchového, kulturního a mravního a přizpůsobuje si jej. NATURALISMUS NATURALIZUJE.
Eucken první postřehl tuto souvislost a ukázal na toto nebezpečí.
Metoda Euckenova filosofování je teď nejen intuitivní, nýbrž i transcendentální. Pro něho každý život člověka i lidstva je sám o sobě celek, ale zároveň přispívá k jednotě v průběhu dění, přispívá něčím k pravdě a k dílu tvoření celku a tím je hodnotný, nikoli pouhou svobodou a individuálností.
Duchovní skutečnost neexistuje v tom smyslu jako přírodní, a my k ní patříme více, než k té první. Člověk stojí uprostřed dvou světů a bytí není jimi oběma vyčerpáno. Svět je nehotový, plastický, je úkolem člověka, jehož život má úlohu tvůrčí: BÝT SPOLUPRACOVNÍKEM BOŽÍM. To je podstata aktivismu. Jest, jak patrno, mravní a náboženská. Zkušenost přírodovědecká a vědecká vůbec, poznání velkých faktů hmoty i ducha, ani jejich shody v zákonitosti, ani jejich protikladů v povaze nestačí.
Eucken čerpá svou víru v naše vysoké spolutvůrčí náboženské poslání z vědomí "RADIKÁLNÍHO ZLA", které tkví ve skutečnosti a nejenom na povrchu, nejen v lidské představě a nedostatečnosti, jak si to pohodlně představoval racionalistický optimismus, užívaný ochotně křesťanskou filosofií a teologií.
Zlo nemizí ovšem ze světa ani faktem vykoupení, ale jeho moc není již absolutní, osud člověka je vydán člověku do vlastních rukou. Tím dostává život definitivně smysl a jednotu, nerozptyluje se již v marnosti pestrého víru, ani nerozpadá na nehybný svět idejí a pouhou hru reflexů.
Rudolf Eucken je otcem moderního aktivismu. Naše generace, které vyrostla již v době docela jiného kulturního ladění, která má již za sebou vybojován ten kulturní zápas, který Eucken teprve ohlašoval,… a která poznala později myšlenkově původnější a umělecky skvělejší, již docela moderní kritiky života, filosofy, básníky i hrdiny činů, nemůže být ani dosti práva tomu německému profesoru, osamělému mysliteli a horliteli, který vyšel ještě ze staré školy katedrového idealismu a zůstal ve svém působení omezen na jeho výrazové prostředky a celkem také přes ocenění Nobelovou cenou za literaturu z roku 1908, na své národní prostředí.
Tím se však nic nemění na významu, na velikém významu a zásluze tohoto předchůdce, průkopníka a propagátora nového života, nového cítění, nové práce a nových bojů lidstva.
Devatenácté století propadlo po rozčarování z romantického idealismu, kterým nějaký čas omamovali svět právě němečtí pokantovští kouzelníci Fichte, Schelling a Hegel, a po úspěších, docela opačného rázu, vnější, hmotné civilizace, uplatňované zejména technickou a průmyslovou revolucí přicházející z Anglie, úplnému materialismu, který nebyl nikterak historický, nýbrž matematicko-přírodovědecký. Kompromitovaná spekulace "čistého rozumu" byla zavržena, vycházelo se od smyslových zkušeností a pracovních metod věd přírodních. Novokantovci nejdou však dále, nežli že opakují historický čin svého mistra: boří opět metafyzická dogmata, třeba tentokráte naturalistická. Stačí jim zjištění fenomenální, jevové povahy našeho poznání, ale nenapadá je, že by celý způsob a smysl života na tom závisel a mohl se od základů proměnit podle toho, jestli se díváme na svůj osud a na své poslání na zemi podle toho, co "čteme v knize přírody", správněji, podle toho jak nazíráme na jevy přírodní a pracujeme s nimi, či podle toho, co říká "hlas svědomí v nás" a co ukazují dějiny lidstva ve všech jeho mnohostranných projevech.
Nemůžeme uniknout "sugesci" takové jednostranné pozornosti. Jedině obrácením této jednostranné pozornosti DOVNITŘ ČLOVĚKA A K TOMU SVĚTLU, KTERÝM ON VLASTNÍ ZÁMĚRNOSTÍ A PODLE URČITÝCH ÚČELŮ A NOREM VYTVÁŘÍ, můžeme najít protiváhu proti nesmírnému tlaku vnějšího světa.
Tento jednostranný zájem a toto jednostranné nazírání, proměňující, zjednodušující, ochuzující skutečnost na pouhé schéma obecnosti a zákonitosti - naturalismu - má za následek, že člověk a svět se nejenom jeví, nýbrž také skutečně stává monotónní, mechanický, trpký, neměnný. Převaha přírodního, fyzického ve vědomí doby je tak mocná, že působí přímo jistý útlak života duchového, kulturního a mravního a přizpůsobuje si jej. NATURALISMUS NATURALIZUJE.
Eucken první postřehl tuto souvislost a ukázal na toto nebezpečí.
Metoda Euckenova filosofování je teď nejen intuitivní, nýbrž i transcendentální. Pro něho každý život člověka i lidstva je sám o sobě celek, ale zároveň přispívá k jednotě v průběhu dění, přispívá něčím k pravdě a k dílu tvoření celku a tím je hodnotný, nikoli pouhou svobodou a individuálností.
Duchovní skutečnost neexistuje v tom smyslu jako přírodní, a my k ní patříme více, než k té první. Člověk stojí uprostřed dvou světů a bytí není jimi oběma vyčerpáno. Svět je nehotový, plastický, je úkolem člověka, jehož život má úlohu tvůrčí: BÝT SPOLUPRACOVNÍKEM BOŽÍM. To je podstata aktivismu. Jest, jak patrno, mravní a náboženská. Zkušenost přírodovědecká a vědecká vůbec, poznání velkých faktů hmoty i ducha, ani jejich shody v zákonitosti, ani jejich protikladů v povaze nestačí.
Eucken čerpá svou víru v naše vysoké spolutvůrčí náboženské poslání z vědomí "RADIKÁLNÍHO ZLA", které tkví ve skutečnosti a nejenom na povrchu, nejen v lidské představě a nedostatečnosti, jak si to pohodlně představoval racionalistický optimismus, užívaný ochotně křesťanskou filosofií a teologií.
Zlo nemizí ovšem ze světa ani faktem vykoupení, ale jeho moc není již absolutní, osud člověka je vydán člověku do vlastních rukou. Tím dostává život definitivně smysl a jednotu, nerozptyluje se již v marnosti pestrého víru, ani nerozpadá na nehybný svět idejí a pouhou hru reflexů.

Stav

Dobrý

bez obálky

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý, bez obálky
Vazba:	pevná
Počet stran:	263
Jazyk:	česky
Překladatel:	Rudolf Procházka
Edice:	Světová knihovna. II. řada, 9. svazek ed. 9. svazek ed. Laureáti Nobelovy ceny
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	28. 8. 2024 15:40
Číslo položky:	956933

O autorovi

Rudolf Eucken

Rudolf Christoph Eucken byl německý filozof a univerzitní profesor, představitel hnutí za obnovu idealistické metafyziky, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1908. Rudolf Christoph Eucken studoval na univerzitách v Berlíně a Göttingenu klasickou filologii, historii a filozofii a hluboce se zabýval Aristotelovými postupy a výrazovými prostředky. V letech 1871 až 1874 působil jako univerzitní profesor filozofie v Basileji a od roku 1874 až do roku 1920 v Jeně. V 80.letech 19. století vystoupil jako vedoucí činitel hnutí kritizující převládající naturalisticko-pozitivistický světový názor. Ve svém díle se snažil na základě tradic německého klasického idealismu vytvořit vlastní koncepci metafyziky ducha, spojující filozofický aktivismus s křesťanským náboženstvím a s některými prvky pozdější filozofie života. Východiskem jeho prací, ve kterých usiloval o obnovu idealistického myšlení a tvořivých sil lidstva, bylo pojetí duchovního světa jako autonomního, věčného, majícího absolutní smysl a hodnotu. Jako zastánce neoidealismu požadoval a zdůvodňoval sjednocení tvorby a života do mravně-duchovního činu, který by překonal úpadek moderní civilizace spočívající v tom, že se kulturní práce stala neosobní, čímž by se opětovně vytvořil opravdový duchovní život. Svůj myšlenkový postup Eucken označoval jako noologickou metodu, která spočívala v tom, že duchovní svět nechápal jen psychologicky, ale také jako objektivní hodnotu. Smysl bytí pak spatřoval v aktivním naplňování duchovních hodnot. Euckenovy spisy se vyznačují obrovským kazatelským patosem působícím zejména proti odlidštění lidské kultury. Zejména proto byla roku 1908 Euckenovi udělena Nobelova cena za literaturu „… za závažné hledání pravdy, pronikavou sílu myšlení a široký rozhled, za vřelost a mohutnost stylistického ztvárnění, s nimiž v četných pracích hájil a rozvíjel idealistickou životní filosofii“ ....

Více od autora