Knihy
Umění a architektura
Výtvarné umění
František Žákavec
Ročenka Štencova grafického kabinetu na rok 192...

František Žákavec: Ročenka Štencova grafického kabinetu na rok 1920

František Žákavec, Karel Boromejský Mádl, František Táborský, František Xaver Jiřík, Rudolf Kuchynka
Ročenka Štencova grafického kabinetu na rok 1920 : vydaná na oslavu stoletého výročí narozenin Josefa Mánesa

1920 | Nakladatelství Jan Štenc

1. Literatura o Jos. Mánesovi 2. Poutník 3. Josef Mánes a náš východ 4. Josef Mánes a staré umění 5. Mánesovo umění dekorativní 1. Literatura o Jos. Mánesovi 2. Poutník 3. Josef Mánes a náš východ 4. Josef Mánes a staré umění 5. Mánesovo umění dekorativní

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	202
Jazyk:	česky
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	29. 7. 2024 14:22
Číslo položky:	923702

O autorech

František Žákavec

František Žákavec byl český historik umění, profesor Univerzity Komenského v Bratislavě. František Žákavec pocházel ze starobylého chodského rodu, s kořeny doloženými do roku 1654. Byl synovcem regionálního historika Emila Tšídy . Vystudoval původně romanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a jako stipendista v letech 1899–90 studoval na pařížské Sorbonně. Tam se prohloubil jeho zájem o výtvarné umění. Studia dokončil v Praze, kde byl ovlivněn zejména přednáškami T.G. Masaryka a F.X. Šaldy a vitalistickou filosofií Henri Bergsona. Po studiu nastoupil jako suplent na reálce v Praze na Žižkově a pak působil jako středoškolský profesor v Plzni, Mladé Boleslavi a v Praze-Karlíně . Historií umění se intenzivně zabýval od roku 1918. V letech 1919–1920 byl redaktorem časopisu Volné směry. Ve 20. letech patřil do vlivné společnosti historiků umění Šestka v Praze. K jeho přátelům patřil Josef Šusta. Habilitoval se na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde od roku 1924 působil jako profesor dějin umění. Od roku 1933 byl dopisujícím a od r. 1934 mimořádným členem Královské české společnosti nauk . Spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby . Ve 30. letech podpořil stavbu památníku bitvy u Domažlic, která však nakonec nebyla realizována. Zemřel v Praze ve věku 59 let. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Hlavní doménou Žákavcových vědeckých zájmů bylo české umění 19. století v jeho historických souvislostech, zejména generace Národního divadla. Detailně se zabýval dílem Františka Bílka, Mikoláše Alše, Josefa Mánesa, a zejména Maxe Švabinského. Měl literární nadání a vybroušený styl, kterým ve své generaci vynikal. Jeho kultivovaného slovního projevu si cenil také Jan Mukařovský. Zajímal se o staré světové umění ...

Více od autora

Karel Boromejský Mádl

Karel Boromejský Mádl byl český historik a kritik umění, profesor na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Patřil k předním kritikům generace 90. let 19. století. Mádl absolvoval reálku v Praze, v letech 1879-1880 nastoupil vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník, v letech 1880–83 žil ve Vídni, kde se nejprve dal zapsat na vysokou školu technickou, ale také navštěvoval uměleckohistorické přednášky a semináře profesorů R. Eitelbergera von Edelberg a M. Thausinga v Rakouském muzeu pro umění a průmysl a Albertině. Není doloženo, že by byl řádným studentem univerzity. Ve Vídni pravděpodobně poznal i zakladatele vídeňské uměleckohistorické školy Franze Wickhoffa a prvního ředitele pražské Uměleckoprůmyslové školy Františka Schmoranze. V letech 1883 a 1884 navštívil Mnichov a Paříž, po roce 1884 pobýval ve Vídni. Od roku 1886 spolupracoval s nově založenou Galerií Ruch. Od roku 1888 byl spolupracovníkem redakce Ottova slovníku naučného. Podnikl četné studijní cesty do Rakouska, Německa, Francie, Itálie, Belgie, Holandska, Jugoslávie a dalších zemí. Ještě ve Vídni Mádl psal o potřebě založit uměleckoprůmyslovou školu v Praze a krátce po jejím vzniku se stal roku 1886 docentem textilního umění a tajemníkem školy. Dějiny umění v té době přednášel na UPŠ Otakar Hostinský, který roku 1894 přešel na Univerzitu. Mádl se stal jeho nástupcem, byl jmenován profesorem a zároveň správcem knihovny. Na UPŠ přestal působit za války a v dalších letech se věnoval odborné uměleckohistorické práci. Od roku 1887 psal do Zlaté Prahy stati o památkách, spřátelil se s rodinou nakladatele Jana Otty, s jehož dcerou Marií Annou se roku 1910 ve svých 51 letech oženil, manželství bylo bezdětné. Roku 1917 byl jmenován vládním radou a od roku 1918 zastával funkci místopředsedy kuratoria Moderní galerie a člena komise pro navrácení bohemik z ciziny. Byl členem Umělecké besedy, Společnosti Národního divadla, Archeologick...

Více od autora