Antonín Hobza
Proti snahám o konkordát

Antonín Hobza

Antonín Hobza byl český právník, profesor církevního a mezinárodního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a akademik ČSAV. Antonín Hobza se narodil jako jedno z osmi dětí do skromných poměrů, proto se během studií musel živit zcela sám. Původně měl být knězem, ale po absolvování gymnázia v Třebíči si zvolil pražskou právnickou fakultu, kde byl roku 1902 promován doktorem práv. Poté získal praxi u zemského soudu a byl na kratší studijní stáži na univerzitě v Bonnu, aby od roku 1904 našel trvalejší konceptní místo v železničním a nadačním referátu zemského výboru. Zároveň se začal vážně zajímat o právní teorii, publikoval první časopisecké příspěvky, zejména o územní samosprávě, které byly pozitivně přijaty. Nakonec ale u něj převážil zájem o církevní právo, v němž se roku 1907 na české právnické fakultě habilitoval a o čtyři roky později byl jmenován mimořádným profesorem, takže administrativu opustil a věnoval se jen akademické činnosti. Postupně ovšem opouštěl klasická kanonistická témata a věnoval se spíše veřejnoprávní regulaci církví, mj. hájil v tehdejší době menšinové stanovisko žádající odluku církve od státu. Po vzniku Československé republiky toto téma krátkodobě řešil i na ministerstvu zahraničních věcí, kde řídil právní sekci a mj. se podílel na budování diplomatického sboru, ale podporoval také diplomatické uznání Sovětského svazu, což bylo v rozporu s tehdejší vládní politikou. Pak už se zabýval převážně jen mezinárodním právem na univerzitě, když byl již roku 1917 v tomto oboru jmenován řádným profesorem, a to jako první v celé monarchii. Do té doby šlo o okrajovou záležitost a Hobza se tak stal průkopníkem českého, resp. československého mezinárodního práva jakožto vědního oboru. Značně potřebná a používaná byla především jeho dvoudílná učebnice. Z hlediska teoretického přístupu byl pozitivista. Kromě teorie se ale věnoval i praxi, byl např. členem Institutu mezi...