Sylvie Richterová, Dagmar Hochová
Porta portese

2004 | Nakladatelství Arbor vitae

"Kniha: Porta portese; Autor: Hochová Dagmar; sbírka Fotografických impresí Dagmar Hochové, zachycující život v italských městech v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. "Kniha: Porta portese; Autor: Hochová Dagmar; sbírka Fotografických impresí Dagmar Hochové, zachycující život v italských městech v sedmdesátých a osmdesátých letech 20.

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	142
Jazyk:	česky , německy , anglicky , francouzsky
ISBN10:	8086300501
ISBN:	9788086300504
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	26. 11. 2025 18:59
Číslo položky:	1474917

O autorech

Dagmar Hochová

Dagmar Hochová byla česká dokumentární, portrétní a reportážní fotografka. Narodila se v roce 1926 v Praze. Studovala v letech 1942–1943 na Státní grafické škole v Praze, kde byla žačkou Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Po krátkém válečném přerušení dokončila školu v ročníku 1945/1946. Poté pracovala v laboratořích firmy Illek a Paul, orientované na reklamní fotografii, a stala se jednou z prvních studentek prof. Karla Plicky na nově založené filmové Akademii múzických umění. Obor filmová fotografie absolvovala roku 1953. Už během studií spolupracovala s časopisy a s nakladatelstvími pro děti, především nakladatelství Albatros. Tato spolupráce ovlivnila její celoživotní zaměření na reportážní a dokumentární fotografii. Proslula svými cykly Děti, Síla věku, Dvojice, Svátky a slavnosti. Její fotoaparát zachytil životní okamžiky malých a přehlížených, děti, staré lidi a jeptišky. Jako fotografku ji to vždy přitahovalo na místa, kde se něco dělo. PhDr. Marie Klimešová o Hochové na konci dubna 2001 řekla: Dáša Hochová dětem rozumí. Ani na okamžik je nevnímá jako objekt jakéhosi sentimentu; děti jí jsou vždy partnery a ona je nadšena, když v nich nalézá životaschopnost, která jim v budoucnu pomůže rozvinout se v dospělou osobnost. Sleduje je mnohdy s radostnou jízlivostí, s porozuměním pro jejich přirozenou nenucenost, zároveň jim ale svou vitální přítomností dává podnět ke zvlášť pádnému projevení své podstaty. Její dílo se vymyká dobové tvorbě nejen nekonformností námětů a tvrdošíjností v hledání a odkrývání lidských okamžiků, ale i programovou rezignací na zažité a osvědčené tvůrčí konvence. Nerespektovala žádná kompoziční pravidla, pohrdala aranžováním scén a fotografovaných lidí či objektů, nesnášela umělé osvětlení, zejména bleskové světlo, nezajímala jí technická preciznost. Hlavní pro ni byla síla výpovědi o člověku a té pak podřizovala vše. Ve své tvorbě se také zabývala podobností dvojčat. Stejným tématem...

Více od autora

Sylvie Richterová

Sylvie Richterová je česká spisovatelka, profesorka bohemistiky, autorka experimentálních próz, románů, básnických sbírek a literárních esejí. Do osmnácti let žila v Brně, od roku 1963 v Praze, kde studovala cizí jazyky na Univerzitě 17. listopadu. Roku 1967 promovala. V roce 1971 získala titul PhDr. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1967 se provdala za italského bohemistu Sergia Corduase a o rok později se narodila dcera Milena. Rodina žila v Brně, v Bratislavě a v Praze. Richterová v té době začala psát, ale chtěla si uchovat nezávislost a politická situace a vojenská okupace Československa v srpnu 1968 ji odradily od pokusu uplatňovat se veřejně. Pracovala jako překladatelka, studovala literaturu a estetiku a spřátelila se s filosofem Robertem Kalivodou a profesorem estetiky Olegem Susem. Koncem roku 1971 se s manželem a dcerou přestěhovala do Říma. Zapsala se na římskou univerzitu La Sapienza a studovala bohemistiku. Přednášel ji básník, divadelní kritik a slavista Angelo Maria Ripellino, který ji po promoci roku 1974 přizval ke spolupráci na katedře české a slovenské literatury. Roku 1974 se rozvedla. Rozhodla se zůstat v Itálii, protože v Československu režim tvrdě postupoval proti všem projevům svobody a uvěznil i její sestru Zuzanu Richterovou a postupně i řadu přátel. Živila se překlady, obdržela stipendium CNR a začala působit na Ústavu slovanské filologie univerzity La Sapienza. Spolupracovala také s italskou televizí na pořadech o disidentech ze zemí východní Evropy. Pro rozhlas napsala několik pořadů o české literatuře spolu s básníkem a kolegou Enzem De Filippis. Díky sňatku měla od roku 1967 dvojí občanství a v sedmdesátých a v osmdesátých letech mohla navštěvovat Československo. Zprostředkovala spojení disidentů s exilem, zejména s novinářem a politikem Jiřím Pelikánem, který v Římě vydával exilový časopis Listy. Psala také pro revue Svědectví/Témoignage vydávanou v Paříži, ...

Více od autora