Zdeněk Dienstbier, Josef Šilar
Nukleární medicína

1980 | Nakladatelství Avicenum

Monografie vysvětluje principy detekce ionizujícího záření, popisuje základní typy přístrojů pro kinetická a scintigrafická vyšetření a radionuklidy vhodné pro diagnostická vyšetření. Seznamuje s radioizotopovými diagnostickými metodami in vivo, s radioimunoanalytickými metodami, s terapií pomocí radioizotopů, s biolog…ickým účinkem ionizujícího záření, s nemocemi z ozáření aj. Monografie vysvětluje principy detekce ionizujícího záření, popisuje základní typy přístrojů pro kinetická a scintigrafická vyšetření a radionuklidy vhodné pro diagnostická vyšetření. Seznamuje s radi…oizotopovými diagnostickými metodami in vivo, s radioimunoanalytickými metodami, s terapií pomocí radioizotopů, s biologickým účinkem ionizujícího záření, s nemocemi z ozáření aj.

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop Odešleme do 48 h (8. 6. 2026)

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	225, [1]
Jazyk:	česky
Edice:	Knižnice praktického lékaře
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	1. 6. 2026 12:54
Číslo položky:	1774638

O autorech

Zdeněk Dienstbier

Zdeněk Dienstbier byl český lékař, onkolog, profesor nukleární medicíny a radiobiolog, bývalý prorektor Univerzity Karlovy a propagátor zdravého životního stylu. Narodil se v roce 1926 v Chrudimi do rodiny úředníka a matky v domácnosti, později sekretářky. Rodina žila krátce v Plzni, poté se trvale přestěhovala do Prahy, kde absolvoval reálné gymnázium na Vinohradech. V roce 1944 byl se spolužáky totálně nasazen, pracoval ve Skodawerke Smíchov. 5. května 1945 se zapojil do pražského povstání. Po skončení druhé světové války nahradil gymnazialní oktávu tříměsíční kurz a od září 1945 nastoupil na Lékařskou fakultu University Karlovy v Praze, na které promoval 30. září 1950. Následně si vzal za manželku inženýrku chemie Věru Volkovou. Měli dvě děti Jana a Helenu . Ve čtvrtém a pátém ročníku již pracoval na I. interní klinice FVL UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kam po absolutoriu nastoupil jako lékař. V roce 1951 se stal vědeckým aspirantem v suboboru rentgenové diagnostiky pod školitelem docentem Jiřím Holým, po kterém převzal oddělení rentgenoterapie. V roce 1954 obhájil kandidátskou práci a stal se odborným asistentem lékařské fakulty. Od září 1957 převzal vedení Fyzikálního ústavu FVL UK, který byl následně přejmenován na Ústav lékařské fyziky a později na Ústav lékařské biofyziky a nukleární medicíny. Habilitoval se prací na téma Nemoc z ozáření. Fakultní vědecká rada souhlasila se jmenováním pro obor biofyzika, ovšem fyzici v univerzitní vědecké radě se postavili proti. Proto byl jmenován docentem pro obor radiobiologie, prvním v Československu. Od roku 1960 se stal proděkanem lékařské fakulty pro vědu, v roce 1964 byl jmenován profesorem v oboru nukleární medicína, třetím evropským po Němci A.-W. Scheerovi a Italu V. Donatovi. Stejný rok obhájil také doktorskou dizertaci a získal titul doktor věd . S nástupem profesora Oldřicha Starého do úřadu rektora Unive...

Více od autora