Jaromír Neumann: Národní galerie v Praze

Jaromír Neumann, Pavel Preiss, Hana Seifertová, Jaromír Šíp, Lubomír Slavíček, Ladislav Kesner, Olga Pujmanová, Marie Anna Kotrbová, Hana Hlaváčková
Národní galerie v Praze : Sbírka starého evropského umění, sbírka starého českého umění - I

1984 | Nakladatelství Odeon

Fotografie obrazů starých mistrů se stručným životopisem umělce a popisem díla. Odkazy na jinou literaturu. Fotografie obrazů starých mistrů se stručným životopisem umělce a popisem díla. Odkazy na jinou literaturu.

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	332
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Vladimír Fyman
Editor:	Jiří Kotalík
Vydání:	První vydání
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	19. 6. 2024 14:29
Číslo položky:	879781

O autorech

Jaromír Neumann

Jaromír Neumann byl český historik umění a pedagog, specializující se převážně na barokní umění, člen korespondent ČSAV. Po maturitě na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě studoval od roku 1945 na FF UK v Praze dějiny umění u profesora Antonína Matějčka, docenta Jana Květa a estetiku u profesora Jana Mukařovského. Doktorát složil roku 1949 a roku 1951 se habilitoval. Do roku 1970 a externě také později přednášel na FF UK dějiny umění. Jeho manželka byla redaktorkou nakladatelství Odeon. V letech 1960-1970 byl též ředitelem Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Po únoru 1948 se projevoval jako militantní marxista a zničil kariéru dvou prominentních historiků umění. Prof. Václav Mencl musel odejít z Prahy a ztratil na deset let možnost přednášet na Univerzitě, prof. Josefu Cibulkovi na údajný Neumannův podnět odebrali profesuru, musel odejít ze všech vědeckých a pedagogických funkcí a zprvu nedostal ani důchod. V padesátých letech Neumann zastával pozice velmi striktně marxisticky pojatých dějin umění. Později své marxistické postoje značně zmírnil. Velké uznání i mezinárodní ohlas získal svými objevy zapomenutých děl velikánů evropské malby v obrazárně Pražského hradu v šedesátých letech. Práce o těchto objevech publikoval i v zahraničí. V období tzv. pražského jara zastával reformní kurs a začal pohlížet na své minulé postoje kriticky, za což byl v průběhu normalizace postižen. S výjimkou několika výstavních katalogů nemohl publikovat nové práce , ztratil možnost přednášet na univerzitě i pracovat v akademii věd. , Už připravená sazba knihy o M. L. Willmannovi a J. K. Liškovi byla roku 1971 rozmetána. Po vynuceném odchodu z univerzity i akademie věd pracoval jako odborný pracovník pražské Národní galerie. Pro zahraniční cesty podepsal pod nátlakem StB spolupráci pod reg. číslem 20795 a kr...

Více od autora

Pavel Preiss

Pavel Preiss je český historik umění. Zabývá se především uměním v dobách renesance, manýrismu a baroka. Narodil se 21. května 1926 v rodině právníka a státního úředníka na Ministerstvu průmyslu, obchodu a živnosti Dmitrije Preisse . Jeho babičkou byla spisovatelka Gabriela Preissová. V letech 1938–1945 absolvoval Druhé státní Československé reálné gymnázium na Vinohradech. Na konci druhé světové války byl totálně nasazen. Po válce v roce 1945 začal studovat dějiny umění a klasickou archeologii na Filozofické fakultě UK. Roku 1950 byl odveden k nově založenému útvaru PTP. Tomuto útvaru zůstal nedobrovolně věrný po celou dobu jeho existence, až do roku 1954. Po návratu z vojny nastoupil do Státní památkové správy, kde se dva roky v Národní kulturní komisi zabýval katalogizací sbírkových předmětů na českých zámcích. V roce 1956 přijal zaměstnání v oddělení historické archeologie Národního muzea. Inventarizace sbírek ho nebavila a nebyl spokojen s administrativním charakterem práce ani s politickými poměry. Badatelsky se zabýval činností Jana Quirina Jahna. Podařilo se mu však získat při práci v muzeu titul kandidáta věd bez nutnosti vstupovat do KSČ. Začátkem 60. let se mu naskytla příležitost pracovat pro Národní galerii, kde se časem dostal i k pořádání zahraničních výstav. Tou dobou také odolal nabídkám spolupráce s StB. Roku 1969 byl jmenován docentem. Krátce přednášel na filozofické fakultě, ale brzy byl nucen odejít. Roku 1992 byl jmenován profesorem a v letech 1993–1994 se mu dostalo cti být hostujícím profesorem na vídeňské univerzitě. Po návratu do Prahy opět přednášel na Karlově univerzitě.

Více od autora