Jiří Olič je český básník, prozaik, esejista a literární kritik. Od roku 1976 žije v Bratislavě, po roce 1995 střídavě také v Dlouhé Loučce na Olomoucku. Středoškolské vzdělání získal na Střední zemědělsko-technické škole v Olomouci, poté pokračoval studiem na Agronomické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, kde získal roku 1973 titul Ing. Do roku 1989 pracoval jako agronom, poté jako redaktor v časopisech Fragment K a Kultúrny život. Působil také v nakladatelstvích Paseka a Votobia a v olomouckém Muzeu umění . Je držitelem ceny Toma Stopparda a rytířem Řádu zelené berušky. V 70. a 80. letech přispíval do samizdatových časopisů Koruna, Kontakt, Vokno, Revolver Revue, Pražská komunikace, Střední Evropa, Doutník, Listopad, Někdo něco, Výběr zajímavostí z domova i ciziny. Po roce 1989 publikoval ve Fragmentu, Architektu, Slovenských pohľadech, Proglasu, Literárních novinách, Výtvarném umění, Profilu, Respektu, Souvislostech, Boxu, Kurzu, Ateliéru, Umění a řemeslech, Kritické Příloze Revolver Revue, Mladé frontě Dnes, v Lidových novinách atd. V současné době přispívá do dvouměsíčníku Listy. Počátek Oličovy tvorby charakterizuje především tvorba básnická. Později se Olič profiluje také jako demlolog a váchalolog , jako výtvarný kritik, a nakonec také jako prozaik. Na počátku devadesátých let se začal plně věnovat žánru, který je mu nejbližší, a sice ironickému komentáři. Mezi Oličova nejvýznamnější díla patří soubor Marná snaha , který obsahuje kritické glosy, eseje a parodickou prózu a vyznačuje se naivismem a tematickým zaujetím banalismem, populární kulturou a kýčem. Další osobitou knihou je Molitan , ve které autor polemizuje s moderní „televizní“ kulturou formou aforismů a miniesejů. Sbírka Velký strážce se vyznačuje úmyslnou rezignací na ...