Svazek obsahuje tři drobné práce a Tacitův první velký historický spis, nazvaný Dějiny.

Tacitovy spisy Život Iulia Agricoly, Germánie a Rozprava o řečnících jsou sice svým rozsahem pouhým zlomkem jeho literární činnosti, avšak svým obsahem jsou klíčem k poznání Tacitovy osobnosti. Na jejich stránkách se často objevují myšlenky, které později znovu, v dokonalejší formě vyjádřil ve svých stěžejních dílech, Dějinách a Letopisech.

Monografie Život Iulia Agricoly je vlastně jakousi posmrtnou chvalořečí na Tacitova tchána, slavného vojevůdce a podrobitele Británie. Agricola je v Tacitově pohledu vzorem občanských ctností, ztělesněním starořímské virtus. Velikost a význam jeho osobnosti ostře kontrastuje s jeho vrstevníky a především osobou císaře Domitiana, závistivého a krutého despoty. Již v tomto prvním spise se plně projevuje Tacitovo mistrovství psychologické charakteristiky postav.

V Germánii zachytil Tacitus soudobé vědomosti o germánských kmenech žijících v evropském vnitrozemí východně od Rýna a severně od Dunaje. Podává zde zajímavý výklad o geografických poměrech, o rozložení jednotlivých kmenů, o jejich povaze, náboženských představách a celkovém způsobu života. Toto dílo je tedy nejen osobitou součástí Tacitova literárního odkazu a římské literatury vůbec, ale pro množství věcných údajů, které bychom, nebýt jeho, vůbec neznali, zůstává stále i velmi cenným pramenem k poznání nejstarších dějin evropského vnitrozemí.

Soubor Tacitových drobných spisů uzavírá Rozprava o řečnících, jež řeší otázku postavení řečnictví a možnosti jeho rozvoje za císařství.

V rozsáhlém historickém díle nazvaném Dějiny zachytil Tacitus ve 14 knihách události z let 68 – 96 n.l., tedy od smrti Neronovy do smrti Domitianovy. Dochované torzo (první čtyři knihy a začátek páté) líčí události necelých dvou let: roku 69, kdy se na římském trůně po prudkých a krvavých občanských bojích vystřídali rychle za sebou císařové Galba, Otho a Vitellius a legiemi na Východě byl provolán nový císař, Vespasianus, a roku 70 až do té doby, kdy Titus oblehl Jeruzalém. Při líčení těchto rušných událostí projevil Tacitus mimořádné schopnosti pro dramatické zachycení jednotlivých situací stejně jako pro přiléhavou psychologickou charakteristiku jednajících osobností. Pod povrchem vyprávění je však ukryt i závažný myšlenkový obsah – Tacitus, jehož ideálem zůstává republikánská státní forma, dospívá nakonec k poznání historické nutnosti císařství, které mu zaručuje vnitřní mír státu.

Tacitus náleží k řídkým zjevům římského písemnictví, které překonalo řecké vzory. V antice nebyl dostatečnou měrou pochopen a oceněn. Náležité ocenění mu přinesl teprve novověk, kde působil na dějepisectví a dal i tvůrčí inspiraci mnoha dramatikům, básníkům a prozaikům. Také v české literatuře lze nalézt četné ohlasy Tacita např. u Machara, Vrchlického, Bezruče aj.