Kniha je v jistém smyslu doplňkem k práci o Počátcích Přemyslovců, klade si však jiné cíle. Jde v ní o celou střední a jihovýchodní Evropu, kde se na přelomu 8. a 9. století odehrál zásadní přelom vyznačený zejména přijetím křesťanství a vznikem prvních slovanských států. Tehdy vstoupila střední Evropa na tu cestu, která ji okolo roku 1000 již definitivně začlenila do společenství států a národů západního, latinského křesťanství. Pro vytvoření dnešní střední Evropy to byl její vlastně počátek. Prvním impulzem byl výboj Karla Velikého do Panonie roku 791, jímž byl zničen mocný avarský kaganát. Pro Slovany v této oblastiznamenalo setkání s kulturou jeho říše něco jako šok. Na nově vzniklé hranici se velmi rychle vytvořilo živě komunikující sociální a kulturní společenství slovanských „barbarů“ a Franků. To proměnilo během sotva jednoho desetiletí slovanskou společnost zcela zásadně. Nositelem těchto převratů byla dynamická, mobilní a mezinárodně provázaná vrstva slovanských knížat sedících na mohutných rodinných hradech. Nevládla svým kmenům, byla součástí jejich demokratické struktury. Jen někde – na Moravě a o něco později v Chorvatsku – se knížata zmocnila vlády nad kmenem, přijala „oficiálně“ křesťanství a založila své státy. Logika věcí směřovala k samostatným státům všude, karlovská říše ji však nikdy nevzala navědomí. Pro ni přicházela v úvahu jen podřízenost pohraničních kmenů. Nesnažila se také ani v nejmenším o nějakou misii mezi nimi. Byli to sami Slované, kteří se z vlastní vůle dožadovali křtu především proto, aby se společensky a kulturně vyrovnali mocné říši. Svou nezávislost si však museli vybojovat. Kniha podrobně analyzuje děje od počátku avarských válek Karla Velikého až po nastoupení Svatopluka na Velké Moravě, které znamenalo definitivní vítězství „slovanské“ koncepce politického uspořádání střední Evropy.