Leonid Maximovič Leonov byl ruský sovětský spisovatel a dramaturg, který hrál v literatuře významnou roli po více než 60 let. Jeho otec Maxim Leonidov Leonov, básník a novinář, carem i s rodinou vyhnán na Sibiř, do Archangelska. Leonidovi se zde líbilo a později se tamní kraj objevil v řadě jeho povídek a novel. V ruské občanské válce byl v armádě, nejprve jako voják, poté i jako novinář. Své literární prvotiny, zejména poezii podepisoval pseudonymem Lapoť. Po roce 1925 začal psát romány, z nichž řada byla brzy vydána v zahraničí. Mimo psaní knih se odhodlal v třicátách letech k napsání celé řady mnohdy velice úspěšných dramat. I nadále působil jako aktivní novinář, po válce psal např. o ochraně pracovního prostředí, ochraně přírody a památek, o estetice pracovních nástrojů. Jeho novely se zabývají etickými problémy Ruska mezi roky 1917 - 1941, je však nutno mít na paměti, že jeho pojetí těchto problémů je v rámci „socialistické morálky“. Celá řada jeho prací byla vydána v češtině. Po roce 1960 dostal možnost cesty po Americe a i tyto prožitky využil ve své tvorbě. Byl veřejně činný v mírovém hnutí, byl poslanec Nejvyššího sovětu. Roku 1967 dostal státní cenu SSSR, poté i Leninovu cenu a roku 1972 byl zvolen do Akademie věd SSSR a stal se také členem obdobné instituce v Jugoslávii. Uměl psát nejen knihy poplatné době, ale i romantické milostné příběhy, věnoval se starým legendám, napsal bajky i pohádky, desítky povídek různých žánrů. Mnohé z nich se dočkaly několika vydání