Devatero múz, devatero řemesel – jako by tím vším prošel a s tím vším si věděl rady Pavel Rejchrt (1942), myslitel a všeuměl, který dokáže složit teologickou meditaci stejně přesvědčivě jako nakreslit obraz plný zření, umí zaujmout duchaplnými literárními kázáními, v nichž nepoučuje, nýbrž se chce podělit o slova, s nimiž k nám přichází. Právě tak dovede napsat dušezpytné prózy, někdy až přetékající řeřavým hledáním a tázáním – a takhle lze pokračovat, pokaždé se ale dřív či později nevyhnutelně vrátíme k Rejchrtově umění básnickému. Mohli jsme tuto oblast autorovy duchovní práce (co je skutečně poezie jiného?) ocenit již vícekrát (namátkou ve sbírce Labyrint země Sinear, 1999), často jsme mohli hovořit o vyzrálosti Rejchrtova poetického vhledu do duše světa i duše lidí, nyní však máme k dispozici jeho knihu veršů Světlo v čas večera, tj. výbor z textů, které umělec vytvořil během dlouhých let strávených psaním poezie. Vybral pro něj jak ty básně, které podstoupily příslovečnou zkoušku času, tak i ty, jež naléhavě promlouvají z hlubin jeho současné mysli. Osou knihy je vědomí a víra, dva pojmy, které stále víc nabývají na lidském poselství – a jejich svorníkem se stává vize životního světla: záře ve chvíli příchodu na svět, jasu v předvečer odchodu. Iluminace prýštící z Rejchrtových veršů mívá charakter hřejivé a hojivé aury a tryská z porozumění vůči všem, kdo též prožíváme své časy mezi ranními a večerními červánky. Jde tu o poezii duchovní, poněvadž lidskou, a tolik lidskou, neboť tolik duchovní. Tedy vskutku o básnické světlo v čas večera.
Vladimír Novotný