Jarmila Glazarová, provdaná Podivínská, byla česká spisovatelka, laureátka Státní ceny, národní umělkyně. Byla starší ze dvou dcer úředníka Gottharda Glazara a jeho manželky Gabriely, rozené Proboštové . Od roku 1902 byla rodina policejně hlášena na Královských Vinohradech . Brzy jí zemřeli rodiče; matka zemřela 17. 2. 1916), otec s dcerami se odstěhoval do Hořic, kde roku 1917 též zemřel. Jarmila Glazarová a její mladší sestra Irena se uchytily v internátní hospodářské a hospodyňské škole v Klimkovicích ve Slezsku, která fungovala za války jako lazaret. Po ukončení války a obnovení školy ji Jarmila Glazarová v letech 1919–1921 vychodila. V roce 1922 se provdala za MUDr. Josefa Podivínského , lékaře v Klimkovicích, o 29 let staršího. Život s dr. Podivínským později popsala v knize Roky v kruhu. Manžel zemřel náhle, na mrtvici a Jarmila Glazarová se přestěhovala do Prahy. Po přestěhování do Prahy se Jarmila Glazarová nejprve živila jako telefonistka a písařka. V roce 1935 začala pracovat na Rocích v kruhu, ve kterých vypisovala historii svého manželství, aniž by zpočátku měla literární ambice. Již první vydání této prvotiny v roce 1936 bylo příznivě přijato a spisovatelka např. získala Baťovu literární cenu k uctění památky TGM 10 000 Kč. Úspěch jí umožnil žít jako spisovatelka z povolání. Při přípravě svých děl Chudá přadlena a Advent trávila v letech 1939–1941 několikaměsíční období v Horní Bečvě a okolí. Jako literátka se Jarmila Glazarová po 2. světové válce věnovala publicistice. V letech 1946–1948 působila jako kulturní atašé na československém velvyslanectví v Moskvě. Ve volbách roku 1954 byla zvolena za Komunistickou stranu Československa do Národního shromáždění ČSR ve volebním obvodu Praha-město. V Národním shromáždění zasedala do září 1956, kdy rezignovala a nahradila ji Alena Be...

Jan Pilař byl český spisovatel, básník a literární kritik, šéfredaktor Literárních listů a ředitel nakladatelství Československý spisovatel. Narodil se 9. září 1917 v jihočeské obci Stříbřec. Po maturitě na reálném gymnáziu v Klatovech začal studovat češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1939 debutoval sbírkou básní Jabloňový sad. Po 17. listopadu 1939 byl v rámci perzekuce vysokoškolských studentů tři měsíce vězněn v Sachsenhausenu. Po návratu z koncentračního tábora zbytek války pracoval v úseku propagace agrárnického nakladatelství Novina. Roku 1946 dokončil studia a získal titul PhDr. Za Květnového povstání řídil Lidový deník, po osvobození vedl kulturní rubriku Zemědělských novin. Ještě v květnu 1945 vstoupil do KSČ. V letech 1949-54 byl tajemníkem české sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň též zástupcem šéfredaktora Lidových novin . V letech 1954–1959 působil jako šéfredaktor Literárních novin a poté jako ředitel nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1968 musel z nakladatelství odejít a stal se tajemníkem Svazu nakladatelů a knihkupců. Od roku 1970 působil opět v nakladatelství Československý spisovatel, nejdříve jako šéfredaktor a v letech 1982–89 opět jako ředitel, stal se tak jednou z opor tzv. normalizace. Od 70. let do 1989 působil i na katedře české a slovenské literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, docentem srovnávací literatury se stal v roce 1980 habilitační prací Má cesta k polské poezii. V roce 1989 odešel do důchodu. Publikoval v řadě českých časopisů a novin, v polských kulturních časopisech, spolupracoval s Československým rozhlasem. Je autorem řady básnických sbírek, knížek pro děti a mládež, esejů, reportáží a vzpomínek. Publikoval velké množství překladů poezie. Překládal z polštiny, kde se věnoval zejména poezii K. I. Gałczyńského a současných po...

Ivan Skála, původním jménem Karel Hell, , byl český básník, překladatel ze slovenštiny, československý politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Představitel dogmatického, konzervativního směru české kultury v období normalizace. Maturoval v roce 1941 a poté byl totálně nasazen v Německu. Po druhé světové válce se stal redaktorem Rudého práva . Angažoval se i politicky, stal se funkcionářem Svazu české mládeže a začal studovat na Vysoké škole politické a sociální v Praze. Patřil do skupiny komunistických intelektuálů soustředěných okolo redakce Rudého práva. V jeho prvních sbírkách jsou ještě znát ohlasy estetiky Vladimíra Holana a Františka Halase. Od počátku 50. let 20. století ale přechází k militantní a ideologické poezii. Během procesu s Rudolfem Slánským publikoval v Rudém právu slogan Psovi psí smrt!. V letech 1957 – 1968 byl ředitelem nakladatelství Mladá fronta a v letech 1959-1963 prvním tajemníkem Svazu československých spisovatelů. Na 3. sjezdu Svazu československých spisovatelů roku 1963 přednesl hlavní referát. Na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 naopak vystupoval jako představitel výrazně menšinového názoru, když agitoval proti antisocialistickým živlům, zatímco většina vystoupení delegátů byla nesena silnou kritikou politických a kulturních poměrů ČSSR. V týdnech a měsících po sjezdu, kdy se vedení strany dočasně pokusilo o silové řešení revolty v řadách umělců, tyto své názory obhajoval ve veřejných debatách. Ve volbách roku 1960 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za hlavní město Praha. Mandát získal i ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968. XII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Če...