- Typické znaky všech stavebních slohů v devíti kapitolách - od Římanů až k architektuře po roce 1945
- Náročně zpracované ilustrace nejdůležitějších staveb a mnoho dalších detailních kreseb
- Průběžná časová lišta pro rychlou orientaci
- Tematické statě o architektonických zvláštnostech, stavbách a architektech
- Praktické přehledné mapy k jednotlivým epochám s nejdůležitějšími městy a stavbami
- Obrázkové lišty k jednotlivým epochám
- Krátké životopisy nejdůležitějších stavitelů a architektů

Naše přehlídka stavebních epoch začíná u římské Porta Nigra v Trevíru - a končí olympijským areálem v Mnichově. Mezi nimi leží dvě tisíciletí dějin stavitelství, které ale nejsou pouhým sledem stavebních slohů: jsou zrcadlem celého kulturního života.
Stavitelství je zrcadlem duchovního ladění, jak to na příkladu gotiky popsal ve svém spise "Duch stavitelského umění" architekt Fritz Schumacher: "Gotický stavitel dokázal všechny tyto prvky sloučit v jediném výtvoru, který před námi stojí jako mocná, nedělitelná jednota." A pokračuje: "Všechny části navzájem váže neviditelný duchovní řád, takže bychom mohli říci: vládne tu jako zákon, podobně jako každému krystalu nebo každé rostlině vládne předurčený zákon růstu."
Architektura je tedy viditelným výrazem myšlení určité doby. Jestliže gotické stavitele spojovaly dobové názorové proudy - mystika, scholastika a přírodní vědy, učinila renesance nejinak. Na počátku 15. století znovu objevila římského stavitele Vitruvia, jehož spis \"De architectura libri decem\" silně ovlivnil i Albrechta Dürera. Jeho nauka o architektuře hovoří o pevných vztazích mezi mírami a počty: o její geometrii.
Antické stavitelské umění je hvězdnou stálicí architektů všech dob: už umění karolinské říše si od pozdního 8. století připomínalo antiku - a "karolinská renesanc" položila základ středověkému stavitelství. Karolinský oktogon v Cáchách, vysvěcený v roce 805, je nejstarší stavbou zaklenutou kupolí severně od Alp a první velkou kamennou architekturou německého umění, která se zachovala dodnes. Stavba je ovšem stěží myslitelná bez svých vzorů, jakým byl např. kostel San Vitale v Ravenně. Z Říma a Ravenny pocházejí také mramorové sloupy empory, odstraněné Napoleonem v roce 1794, které se částečně podařilo nahradit v roce 1814. Karel Veliký se považoval za pokračovatele tradice antických vládců a umění jeho doby mělo tuto myšlenku symbolizovat - asi proto byl také trůn Karla Velikého zhotoven z antických mramorových desek.
Karlovy představy antického vládce nebyly zapomenuty ani v době císaře Fridricha I. Barbarossy. Karlův kult dal ve 12. a 13. století vzniknout nádherným uměleckým dílům (jmenujme např. schránu na Karlovy ostatky v Cáchách a velký kruhový svícen), jež měla připomínat Karla a jeho antické vzory. Gotika připojila ke stavbě podélný chór, s jehož stavbou se započalo v roce 1355. V 18. století musely karolinské mozaiky ustoupit barokní štukové výzdobě, ale už ke konci 19. století se historismus opět rozpomněl na antické vzory - a osobitě je transformoval v duchu své vlastní antikizující obraznosti. V roce 1978 se cášská palácová kaple stala prvním německým příspěvkem ke světovému kulturnímu dědictví UNESCO.
Cesta dějinami architektury je tedy cestou minulým i současným myšlením lidstva. Je často zarážející, jak velice se duchovní postoje zdají si vzájemně podobat: například prostorový účin některých románských bazilik (třeba klášterního kostela v Alpirsbachu nebo i Einhardovy baziliky ve Steinbachu), míra jejich oproštěnosti od jakékoli zdobnosti a prostá krása hladkých stěn vnukají myšlenku na souznění se současnou architekturou, třeba se stavbami Maria Botty v Tessinu - nebo některými díly finského architekta Alvara Aalta.