Narozen 11. 8. 1878 v Libčanech u Hradce Králové, zemřel 25. 2. 1961 v Praze. Historik umění, zaměření na památkovou péči.

Antonín Matějček byl český historik umění, profesor Karlovy univerzity. Zabýval se hlavně českým uměním gotické doby a 19. století. Šlo o výraznou osobnost dějin výtvarného umění. Dějiny umění studoval ve Vídni u Maxe Dvořáka, od něhož převzal i jeho metodu, totiž chápat umění jako obraz duchovní atmosféry určité doby. Od roku 1917 přednášel dějiny umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, od roku 1920 na Akademii výtvarných umění a od roku 1930 byl profesorem Karlovy univerzity. V roce 1948 vstoupil do KSČ. Od roku 1949 byl také vysokým úředníkem ministerstva kultury. Mnoho jeho žáků dnes patří k proslulým a uznávaným osobnostem, které se velkou měrou zasloužily o zprostředkování kulturních hodnot veřejnosti. Příkladem je Jaroslav Pešina, František Dvořák, Jaromír Neumann, Pavel Preiss a mnoho jiných. Od roku 1922 vydával šestisvazkový „Dějepis umění“, knihy o středověkých rukopisech, roku 1931 knihu „Ilustrace“ a roku 1938 vydal dílo „Česká malba gotická“. Napsal také řadu studií a monografií o Josefu Mánesovi, Antonínu Slavíčkovi, Janu Kotěrovi, Janu Štursovi a dalších. Společně se Zdeňkem Wirthem redigoval časopis „Památky archeologické“, „Ottův slovník naučný nové doby“ a řadu dalších souborných publikací. Po mnoho let bydlel v Praze na Senovážném náměstí na Novém Městě v č.p. 1986, kde se dnes také nachází jeho pamětní deska s bustou na konzole, jejímž autorem je sochař Josef Klimeš.

Josef Hüttel byl český dirigent a hudební skladatel. Na Pražské konzervatoři vystudoval hru na housle u Štěpána Suchého, klavír u Rudolfa Černého a skladbu u Vítězslava Nováka. Po studiích v Praze odešel do Moskvy, kde pokračoval ve studiu skladby a kontrapunktu na moskevské konzervatoři u skladatele Sergeje Ivanoviče Tanějeva. V této době jeho tvorbu silně ovlivnilo přátelství s Alexandrem Nikolajevičem Skrjabinem. V Moskvě zůstal a stal se korepetitorem carské baletní školy. Po bolševické revoluci odešel do Voroněže, kde působil jako dirigent státní opery, baletu a městského symfonického orchestru. Zde také uváděl své vlastní skladby. V roce 1920 onemocněl a vrátil se do vlasti. Jelikož nemohl najít odpovídající angažmá odešel do Egypta, kde v Alexandrii působil jako klavírista a učitel hudby. V letech 1924–1926 se živil jako klavírista lázeňského orchestru v italském Meranu. V roce 1926 se vrátil do Egypta. V roce 1929 zvítězil ve Washingtonu skladbou Divertissement grotesque pro dechový kvintet a klavír v soutěži o cenu E.S. Coolidgeové za nejlepší komorní dílo. Na základě tohoto úspěchu byl jmenován hlavním dirigentem alexandrijského filharmonického orchestru. S tímto tělesem absolvoval na 200 koncertů, na kterých uváděl často díla českých a ruských klasiků. Současně byl profesorem sborového zpěvu na francouzském lyceu v Alexandrii, členem Ústavu pro orientální hudbu v Káhiře a stálé komise pro studium arabské hudby při Ministerstvu osvěty. V roce 1934 se stal dirigentem rozhlasového orchestru v Káhiře a ředitelem oddělení evropské hudby egyptského státního rozhlasu. Založil první egyptské smyčcové kvarteto, ve kterém ovšem hráli tři Češi a jeden Ital. Po 2. světové válce se vzdal všech funkcí v Egyptě a vrátil se do Československa. Působil jako redaktor a archivář Československého rozhlasu v Plzni....