Josef Věromír Pleva byl český spisovatel pro děti a mládež. Patrně jeho nejznámějším dílem je román Malý Bobeš. Josef Věromír Pleva se narodil jako nejstarší z osmi děti 12. srpna 1899 v Moravské Svratce rodičům Josefu Plevovi a Antonii, rozené Zástěrové. Otec, který pocházel ze Skrýšova, pracoval jako úpravčí trati na stavbě železnice ze Žďáru do Havlíčkova Brodu. Pak se stal vechtrem, takže se rodina s osmi dětmi často stěhovala. Josef se nejprve vyučil ve Svratce knihařem a v roce 1915 se stal tovaryšem. Za války práce v oboru nebyla, proto pracoval jako posunovač na dráze. V roce 1917 byl jako osmnáctiletý odveden a poslán do Korutanských Alp na italskou frontu, odkud dezertoval, ale byl chycen a po vězení eskortován zpět. Po první světové válce dělal knihaře v Novém Městě na Moravě i jinde a během roku složil všechny zkoušky, takže se mohl vydat do Čáslavi, kde v roce 1924 vystudoval učitelský ústav. Jako mladý učitel často střídal malé školy po celé Vysočině , což mu umožnilo důkladné poznání venkovského života. Pracoval také jako knihvazač v Moravských Budějovicích. Jeho levicová orientace ho přivedla v roce 1927 do řad komunistů a téhož roku založil skupinu dělnických autorů Slavděl , která byla polemicky zaměřená proti intelektuálně náročné tvorbě skupiny Devětsilu, ale v roce 1930 bez výsledku zanikla. Od téhož roku byl předsedou akademického spolku Horák v Novém Městě. Od roku 1931 už bydlel v podnájmu v Brně–Masarykově čtvrti, kde v letech 1939 – 1941 učil na obecné škole smíšené. Jeho učitelství skončilo s těžkou vadou sluchu. Již předtím v letech 1937–1939 pracoval v brněnském rozhlase, kam se po válce vrátil jako ředitel zdejší stanice Československého rozhlasu . Potom působil v celostátním vysílání pro děti a mládež. Pracoval v Syndikátu spisovatelů, v Československém rozhlasov...

Radek Pilař byl významný představitel českého výtvarného umění. Věnoval se ilustracím, grafice, malbě, filmové tvorbě, režii. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze u pana profesora Vlastimila Rady. Později okrajově spolupracoval s hudebním divadlem Semafor, se Státním nakladatelstvím dětské knihy, Československou televizí i Krátkým filmem. Založil obor animované tvorby na FAMU v Praze. Je čestným občanem Jičína. „Chtěl jsem žít ve 20. století i navzdory všem potížím a nepřátelství, které mi ty touhy a sny je uskutečnit přinášely. Chtěl jsem se stát článkem lidského řetězu, ve kterém se držím symbolicky za ruce s těmi, které mám rád a jsou blízko i daleko, i s těmi, kteří odešli, které jsem nepoznal nebo kteří teprve přijdou. Jenom to mi pomáhá a dává sílu v mém věku stát na vlastních nohou na zemi, která je mi příslibem a jistotou.“ Jde o tvůrce portrétu Večerníčku a postaviček Rumcajse, Manky a Cipíska, byl rovněž všestranně nadaným umělcem. Po vystudování Akademie výtvarných umění u prof. Vlastimila Rady se věnoval převážně malbě, kde inklinoval zejména k prvkům moderny. V některých ohledech doslova předstihl dobu. Už v šedesátých letech začal s filmovými experimenty, do toho ilustroval pro děti, věnoval se tvorbě pro tehdejší Československou televizi. V neposlední řadě se zejména v devadesátých letech zabýval videoartem, jehož je v Česku zakladatelem. Jeho dílo je v současnosti možné zhlédnout v písecké Sladovně, kde je kromě jeho ilustrátorské činnosti představena i volná tvorba a rovněž v Jičíně, kde je nově otevřená interaktivní expozice věnovaná výhradně příběhům o loupežníku Rumcajsovi. Za svoji mnoholetou činnost získal mnoho domácích i zahraničních cen a vyznamenání.

Jiří Horák se narodil 4. prosince 1884 v Benešově v rodině právníka, zemřel 14. srpna 1975 v Martině, kde je i na Národním hřbitově pochován mezi členy rodiny své manželky Anny Horákové-Gašparíkové, jedné z prvních slovenských profesionálních historiček, která byla knihovnicí a archivářkou prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 1906 absolvoval studium slavistiky a germanistiky na filozofické fakultě české univerzity v Praze, kde byl žákem a později spolupracovníkem Jiřího Polívky. V letech 1916 až 1919 byl profesorem na reálce, později na gymnáziu v Praze. Habilitoval v roce 1919 . V letech 1922 až 1926 působil jako mimořádný profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1926 byl profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl členem České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk a mnoha dalších významných společností, i zahraničních. Významné je jeho působení v Československé akademii věd: v letech 1952-1954 byl vedoucím Kabinetu pro lidovou píseň, v 1954-1957 vedoucím folkloristického oddělení Kabinetu pro etnografii a folkloristiku ČSAV a v letech 1957-1964 ředitelem Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze. Ve svém díle monograficky zhodnotil dílo mnoha představitelů slovanských literatur a slavistiky . V rámci dějin národopisu vyzvedl J. Dobrovského, F. L. Čelakovského, K. J. Erbena, B. Němcovou, J. Kollára, P. J. Šafaříka, Ľ. Štúra, P. Dobšinského, J. L. Holubyho a A. Halaše. Jako folklorista se zabýval hlavně pohádkou a českými a slovenskými lidovými písněmi. Věnoval se porovnávacím dějinám slovanských literatur, slovanské folkloristice a historii národopisu. Je autorem mnoha monografií a editorem výběrů z českého, slovenského a slovanského folkloru. K jeho nejvýznamnějším dílům patří práce: Naše písně , Český Honza , České pohádky ...