Arvo Valton je estonský prozaik, proslavil se především krátkými povídkami. Narodil se 14. dubna 1935 v Märjamaa ve středním Estonsku, v roce 1949 byla jeho rodina deportována na Sibiř, ale v roce 1954 jim bylo povoleno vrátit se zpět do vlasti. Valton v Estonsku dostudoval univerzitu a pracoval jako inženýr. Roku 1968 se stal profesionálním spisovatelem. I přesto, že byl považován za tzv. spolehlivého spisovatele, ne vždy mu bylo dovoleno publikovat. Je považován za jednoho z nejlepší estonských povídkářů. Vidí v povídce analytický žánr. Při psaní dává okázale najevo autorskou svévoli. Ustanovuje si vlastní zákony vedení příběhu a meze jejich platnosti. Často se v jeho díle objevuje paradox. V jeho raných povídkách je obyčejný člověk považován za nejvyšší hodnotu bytí. Později je vztah jako nástroj analýzy a přemítání, laboratorní manipulace se skutečností. Kritizoval absurdní aspekty technologické revoluce. Kromě povídek psal divadelní hry, filmové scénáře, libreta, cestopisy či poezii. Jeho nejznámější sbírka povídek Osm Japonek je složená z povídkových knížek Kaheksa jaapanlannat a Sõnumitooja , jediný překlad tohoto díla do cizího jazyka. Dle slov Vladimíra Macury se v knize objevují „povídky, v nichž se v zásadě „reálný“ příběh odehrává v „reálném“ prostoru a jeho nositelem zůstává výrazný lidský charakter“. Na Valtonových povídkách je specifické to, že buď postava samotná, nebo situace, ve které se osoba vyskytuje, je nějaký způsobem zvláštní, podivná až vadná. Jako příklad uveďme hlavní postavu z povídky Muž se zeleným batohem, který přijde jednoho dne na nádraží a naruší veškerý pořádek tím, že si stoupne na lavici a začne předčítat. Samo o sobě by na tom nebylo nic moc divného, kdyby ovšem kvůli jeho pravidelnému čtení nebyla ustanovena komise, která dostala za úkol vyzkoumat co čte, proč čte a zdali to není nějakým způsobem nebezpečné pro lidi, kteří v čekárně čekají. Valton zde popisuje bezmocnost ne...