Josef František Kainar byl český básník, textař, dramatik a překladatel, ale také hudebník, ilustrátor, výtvarník a novinář. Člen umělecké Skupiny 42 a literární skupiny Ohnice. Josef Kainar se narodil v Přerově v roce 1917 do rodiny úspěšného železničního úředníka Josefa Kainara a jeho manželky Josefy. Měl jednoho sourozence, starší sestru Irenu. V Přerově rodina žila od roku 1911, oba rodiče pocházeli z Moravy, ale rodina se často kvůli otcovu povolání stěhovala. V manželství rodičů se postupně objevovaly problémy, které vyvrcholily rozlukou v roce 1927. Tento otřes na desetiletého Josefa silně zapůsobil, protože právě od tohoto roku se datují některé jeho osobní problémy. Že rodinná situace složitá byla, signalizuje i fakt, že zatímco skoro dospělá Irena zůstala s matkou, desetiletý Josef naopak s otcem. Matka se sestrou se brzy po rozluce odstěhovaly na Slovensko, otec se naopak ještě téhož roku znovu oženil, a to s Marií Kutálkovou, lékárnicí v Olomouci. Rozpad rodiny se zřejmě projevil i ve výrazné změně jeho školních výsledků. Zatímco na obecné škole byl žákem nadaným, v primě přerovského reálného gymnázia měl již značné problémy. Na tomto gymnáziu v Přerově studoval Kainar v letech 1928-34. Později se u něj projevily i typické problémy spojené s dospíváním. Nešťastně se zamiloval do spolužačky. Ta však jeho city neopětovala a pro citlivého mladíka to byl zřejmě rozhodující podnět, aby se pokusil ukončit svůj život. 5. května 1934 po odchodu ze školy v rozčílení vytáhl bubínkový revolver, který měl jako zástavu od kamaráda, a střelil se do levého boku. Přes zranění došel k lékaři, který ho ošetřil a odeslal do nemocnice. Tam se podrobil operaci. Za tento čin mu byla udělena pokuta ve výši 30 Kčs. Skandál okolo sebevražedného pokusu zřejmě přispěl k tomu, že se rodina přestěhovala do Olomouce. Kainarův otec zde působil ve funkci vrchního inspektora ČSD. Už po roce ale získal místo ...

Ivan Diviš byl český básník a esejista. Je považován za jednoho z nejvýraznějších a nejoriginálnějších českých autorů 2. poloviny 20. století. Patří k básnické generaci, která začala psát za doby protektorátu. Ivan Diviš se narodil 18. září 1924 v Praze do rodiny bankovního úředníka. V době 2. světové války studoval gymnázium. V období 1943–1946 se učil knihkupcem. Byl zadržen a vězněn gestapem. V letech 1945–1949 studoval filozofii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zpočátku byl zaměstnán v knihkupectví a nakladatelství Václav Petr. Na začátku 50. let působil jako editor v redakci Rudého práva. Později v 50. letech pracoval jako soustružník. V 60. letech se stal redaktorem v nakladatelství Mladá fronta. V roce 1964 konvertoval ke katolictví. V roce 1969 emigroval do západního Německa. Stal se spolupracovníkem Rádia Svobodná Evropa se sídlem v Mnichově. Po sametové revoluci nadále setrvával v Německu, do Prahy se vrátil až v roce 1997, dle vlastního tvrzení pouze z ekonomických důvodů. Žil v domě v ulici Pod Strahovem. Zemřel 7. dubna 1999 v Praze na následky pádu ze schodů ve vlastním domě. Dílo Ivana Diviše je interpretováno v knize Jiřího Zizlera Výstup na horu poezie .

Vratislav Effenberger byl český literární teoretik a vůdčí osobnost českého poválečného surrealismu. V letech 1938–1939 absolvoval English Institute. Poté studoval střední průmyslovou školu, kde roku 1944 maturoval. Po válce vystudoval chemii na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství a začal studovat i dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, avšak v roce 1948 byl ze školy vyloučen . Od roku 1946 pracoval v Československém filmovém ústavu, odkud byl v roce 1954 propuštěn. Poté pracoval ve Výzkumném ústavu pivovarnickém a sladařském, ale roku 1958 musel odejít i odtud. Pak až do roku 1966 pracoval jako dělník při podzemním zplynování uhlí v Březnu u Chomutova. Od roku 1966 pracoval ve Filozofickém ústavu Československé akademie věd, kde získal titul kandidát věd, roku 1970 však byl z politických důvodů propuštěn. V letech 1971–1977 pracoval jako překladatel Pražské informační služby. Roku 1977 podepsal opoziční petici Charta 77 a mohl pak pracovat již jen jako dělník. Zároveň byl však od roku 1977 v invalidním důchodu. K surrealismu měl blízko již na počátku 50. let, když přispíval do sborníků Znamení zvěrokruhu a Objekt. V 60. letech se pak stal byl vůdčí osobností Surrealistická skupiny v Československu, a to nejen po teoretické stránce, ale i po stránce organizační. V roce 1969 redigoval surrealistickou revui Analogon. Vyšlo tehdy pouze prvé číslo, dvě další byla připravena v rukopise. Vydávání Analogonu bylo obnoveno až po pádu komunistického režimu a od roku 1991 do roku 2018 vyšlo zatím 86 čísel. Kolem roku 1968 publikoval v řadě novin a časopisů zabývajících se literaturou, divadlem a výtvarným uměním. Většina jeho díla však vyšla pouze v samizdatu nebo je ještě nezpracovaná ve formě rukopisů. V závorce předpokládaný rok vzniku. Většina těchto sborníků patří do samizdatové literatury. Vyjma těchto děl vyšla řada jeho časopiseckých a...

Emil Juliš byl český básník a výtvarník. Pracoval v několika povoláních nesouvisejících s literaturou, roku 1966 se stal redaktorem ústeckého časopisu Dialog. Roku 1968 se stal jeho šéfredaktorem a v roce 1970 působil jako redaktor přidruženého nakladatelství. V tomtéž roce bylo toto nakladatelství i časopis zrušeno a Emil Juliš se stal ineditním spisovatelem. Až do roku 1980, kdy odešel do důchodu, pracoval nejprve v Povodí Ohře a poté v podniku služeb. Roku 1990 obdržel Cenu Jaroslava Seiferta. Roku 1996 obdržel Státní cenu za literaturu. Je po něm pojmenována Galerie Emila Juliše v Černčicích. Jeho tvorba má velmi blízko k experimentální poezii. Jeho témata jsou často civilní a čerpaná z průmyslového Mostecka. V druhé polovině 60. let se věnuje malbě a kolážím, které tvoří ještě v 80. letech. S dosud nedoceněným výtvarníkem Vladislavem Mirvaldem se věnuje tzv. fototextům; maluje rovněž na kameny. Vystavoval jak samostatně, tak na společných výstavách. V letech 2003–2006 vzniká řada výtvarných děl ve spolupráci s P. R. Vejrážkou, jemuž Juliš poskytuje k „přelepení“ téměř dvacet svých kreseb, které považuje za „nehotové“ či „nedodělané“.