Josef Štefan Kubín byl středoškolský pedagog, folklorista, sběratel lidových vyprávění a pohádek, etnograf, dialektolog, literární publicista a spisovatel. Narodil se v Jičíně, jako syn obuvnického mistra Jana Kubína a jeho manželky Anny, rozené Vágnerové . Měl starší sestru Annu . V Jičíně prožil dětství a absolvoval gymnázium . Po maturitě začal studovat v Praze medicínu, po roce však přestoupil na filozofickou fakultu, kterou dokončil v roce 1890. Jako středoškolský profesor češtiny, francouzštiny a němčiny vyučoval v Kutné Hoře , Českých Budějovicích , Jičíně a Mladé Boleslavi . Na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici působil v letech 1911–1925. V době pedagogické praxe se literární tvorba Josefa Štefana Kubína neomezovala jen na učební pomůcky . Po odchodu z Prahy se soustředil na systematický sběr lidových písní a na zápisy lidových pohádek, pověstí a veselých příbehů. Texty zaznamenával především v Kladsku a Podkrkonoší. Byly uspořádány podle vypravěčů a vesnic a doplněny charakteristikami vypravěčů. Josef Štefan Kubín byl ženat dvakrát. S první manželkou, Růženou rozenou Ždichyncovou se oženil 4.9.1893 v Českých Budějovicích, kde byl v té době profesorem. Manželství bylo soudně rozvedeno v roce 1909. Synové Vlastimil a Milan žili po rozvodu s matkou v Jičíně, s otcem se ale stýkali. S druhou manželkou Augustou, rozená Žaloudkovou , se Josef Štefan Kubín seznámil během svého působení v Mladé Boleslavi. Když v roce 1911 získal profesorské místo v Praze, Augusta Žaloudková ho následovala a 12. června 1912 se jim narodila dcera Vlasta. I když bylo jeho předchozí manželství rozloučeno, nesměl se jako katolík znovu oženit. Svatba s Augustou Žaloudkovou se proto konala až po Kubínově vystoupení z římsk...

Jaromír Jech byl český folklorista, etnograf, literární vědec, germanista, akademik ČSAV a spisovatel. Byl jedním z předních představitelů české folkloristiky druhé poloviny 20. století. Po absolvování gymnázia v Benešově studoval od roku 1937 slavistiku a germanistiku na Filozofické fakultě UK, kde se postupně začal profilovat jako literární vědec a dialektolog. Jeho studia však na několik let přerušilo uzavření vysokých škol během Druhé světové války. Po osvobození získal stipendium, které mu umožnilo studium ve švýcarské Basileji. V roce 1946 získal aprobaci jako středoškolský profesor a po dalších třech letech obhájil disertační práci, která se zabývala lidovou mluvou na Benešovsku. Následující léta působil jako pedagog na různých gymnáziích, obzvláště pak na gymnáziu v Říčanech u Prahy. Krátce po založení Československé akademie věd se stal odborným pracovníkem Ústavu pro etnografii a folkloristiku, kde zastával mimo jiné funkci vedoucího slovesně folkloristického oddělení. Po odchodu Jiřího Horáka v roce 1964 se ujal předsednictví celého Ústavu. Byl také předsedou celostátní oborové komise pro etnografii a folkloristiku a předsedou pro obhajoby kandidátských disertačních prací v oboru národopisu. V roce 1972 musel z politických důvodů odejít z pozice předsedy Ústavu pro etnografii a folkloristiku do nuceného důchodu. Nadále však působil v ČSAV, přešel totiž do Ústavu pro českou a světovou literaturu. Mimo jiné působil jako dlouholetý redaktor v etnologickém časopise Český lid. Byl zakládajícím členem světové organizace badatelů pro lidové vyprávění , kde po určitou dobu vykonával také funkci člena předsednictva, nebo také mezinárodní etnografické organizace International Society for Ethnology and Folklore. Účastnil se řady mezinárodních konferencí a kongresů a byl spoluautorem mezinárodních vydání zápoadoslovanských pohádek a západoslovanského...