Karel Čapek byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a amatérský fotograf. Byl mladší bratr malíře a spisovatele Josefa Čapka . Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině venkovského lékaře MUDr. Antonína Čapka. Matka sbírala slovesný folklor. S rodiči se brzy přestěhoval do Úpice, kde byl v místním kostele 13. ledna 1890 pokřtěn. V Úpici také absolvoval základní školu Na Blahovce, která byla později, po Karlově smrti, přejmenována na Základní školu bratří Čapků. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku přestoupit na gymnázium v Brně. Roku 1915 ukončil studium na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a získal doktorát. V letech 1910–1911 byl Karel Čapek na studijním pobytu v Paříži a v Berlíně. Karel Čapek trpěl od svých 21 let Bechtěrevovou nemocí, což je chronické zánětlivé onemocnění především páteřních obratlů. Pro svou nemoc nebyl odveden do rakouské armády a nemusel proto bojovat v první světové válce, přesto byl touto válkou a jejími následky velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině; v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku Chyše. Jako vychovatel však údajně působil pouze tři měsíce, a brzy přešel k novinařině. Stal se redaktorem v několika denících a časopisech: v Národních listech , v týdeníku Nebojsa a v Lidových novinách . Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce a proti politickému směřování listu, které vnímal jako zaměřené proti prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi. V letech 1921–1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925–1933 byl prvním předsedou československého odboru PEN klubu. Karel Čapek a jeho bratr Josef byli zhruba od roku 1925 aktéry pravidelného pátečního...

Vítězslav Rzounek byl český marxistický literární kritik a vysokoškolský pedagog. Známým se stal jako představitel normalizace, vedoucí katedry české literatury Filozofické fakulty UK, odpovědný za umlčení řady nepohodlných literátů a vědců i za cenzorské zásahy do české literatury v 70. a 80. letech 20. století. Maturoval v roce 1940 na reálné gymnáziu v Benešově. Poté byl úředníkem na městském úřadě v rodné Vlašimi a od roku 1941 až do konce války v Poldině huti na Kladně. Po válce vystudoval češtinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval roku 1949, rok poté si udělal doktorát. Pak se živil jako nakladatelský redaktor, nejprve v Orbisu, poté ve Státním nakladatelství dětské knihy . Od roku 1954 přednášel na Vysoké škole politické ÚV KSČ. Titul kandidáta věd získal v roce 1961 na Akademii společenských věd při ÚV KSSS v Moskvě, kde působil od roku 1958. Po návratu pak až do roku 1967 znovu učil na Vysoké škole politické, kde se v roce 1964 stal docentem. V letech 1967–1971 byl kulturním přidělencem na československém velvyslanectví v Římě, v roce 1972 pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. Od roku 1972 až do roku 1989, kdy odešel do důchodu, byl vedoucím katedry české a slovenské literatury na Filozofické fakultě UK. V roce 1975 zde byl jmenován profesorem. Právě z této pozice uplatňoval svůj značný vliv na kulturní politiku a literární dění v normalizačním Československu.