Eseje na téma absurdity, svobody myšlení a rozhodování, smyslu tvorby a existence.

Byť většina čtenářů vnímá Camusovy eseje, a tedy i eseje tohoto svazku, jako texty filozofické, Camus sám se za filozofa nepokládal: tvrdil, že v něm není ani špetka filozofa, že chce pouze zjistit, jak se chovat. To lze chápat jako důkaz, že morálka se mu jevila významnější než metafyzika. My můžeme nicméně spatřovat v Mýtu o Sisyfovi pojednání o lidském údělu: Camus nám v něm předvádí vrcholně absurdního hrdinu – Sisyfa, kterého bohové odsoudili k nejstrašnějšímu trestu, jímž je zbytečná a beznadějná práce.
Nesmrtelný život je nemožný, a proto je lidská existence absurdní, to je základní postulát této knihy. Je-li však absurdno podstatou lidských vztahu, jak v tomto absurdnu žít? Proto nijak nepřekvapí, že svazek začíná esejem o sebevraždě, v níž Camus spatřoval jediný skutečně závažný filozofický problém, nikoliv však řešení, které se mnohem spíš jevilo v podobě vzpoury. Okolnosti totiž, podle Camuse, mohou sebevraždu vysvětlit, leč vůbec ji neospravedlňují. Lidské drama začíná teprve ve chvíli, kdy člověk začne pochybovat o vlastní existenci, kdy veškerý jeho svět začne ztrácet barvu a jeho podstata se začíná měnit. V takovém okamžiku pak člověk nahlíží na existenci, jako kdyby mu nepatřila, jako něco nalézajícího se mimo něj, jako nějakou podivnou chorobu. Absurdno se však nemusí vždycky zrodit pouze z nespokojenosti, z neštěstí. Lidský osud je záležitostí lidskou, kterou musí vyřešit lidé. Sisyfovou tichou radostí bylo, jak nám Camus sděluje, že byl pánem vlastního osudu – a tak je tomu i s absurdním člověkem. To, čemu Camus říká absurdno, ona konfrontace iracionálního světa a zoufalé touhy po lásce a světle, je přece největší záhadou člověka, kterou nacházíme u autorů Camusovi blízkých – u Dostojevského, Kierkegaarda, Kafky. Když Camus formuluje tuto záhadu, tento střet svobody a osudu, morálky a historie, proniká do samé podstaty metafyzické zkušenosti. Člověk, který objevil absurditu-vášeň, jak to nazývá Camus, musí pokračovat ve svém zoufalém hledání, dokud nezahlédne světlo.