František Hrubín byl český spisovatel, básník , později básník obav, dramatik, scenárista, překladatel knížek především z francouzštiny. Narodil se na Královských Vinohradech v domě čp. 486 v rodině stavitelského asistenta Františka Hrubína z Břežan a Anny, rozené Novotné z Lešan . Rodina žila na Královských Vinohradech, po vypuknutí první světové války ale otec narukoval. Matka se proto v roce 1914 přestěhovala, s Františkem i jeho jednoročním bratrem Josefem, ke svému otci, chalupníku Josefu Novotnému, do Lešan. V Lešanech v Posázaví prožil František Hrubín své dětství a v letech 1916–1922 zde chodil do školy. Posázaví, které zobrazil např. v dílech Romance pro křídlovku, Zlatá reneta či Lešanské jesličky, zůstalo jeho celoživotní inspirací. Studoval na několika gymnáziích v Praze, po maturitě v roce 1932 se neúspěšně pokoušel vystudovat filozofii a práva na Karlově univerzitě. Od roku 1934 byl zaměstnán v Městské knihovně v Praze a později na ministerstvu informací. V roce 1946 se stal spisovatelem z povolání. 2. prosince 1939 se oženil s Jarmilou Holou, s níž měl dceru Jitku a syna Víta . Výrazně se podílel na založení dětského časopisu Mateřídouška, v letech 1945–1948 ho redigoval. Na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů spolu s Jaroslavem Seifertem odvážně kritizoval spojení literatury a politiky. Zastal se zde nejen perzekvovaných, ale i zavřených básníků . Emotivně odmítl odsuzující názory Ladislava Štolla na poezii Františka Halase. Na sjezdu byl též zvolen do Ústředního výboru Svazu. Jeho vystoupení vedlo nejprve k zákazu literární činnosti, velice brzy mu bylo povoleno překládat a psát literaturu pro děti, jeho samostatná tvorba procházela různými obdobími zákazů a vydáván...

Max Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský , byl český malíř a rytec. Jeden z nejvýznamnějších českých umělců dvacátého století, který byl obdivován pro neobyčejnou kreslířskou zručnost a rozmanitost grafických technik. Příkladnou celoživotní prací, spojenou s neutuchající láskou k přírodě, vytvořil dílo, jež prověřil čas. Na jeho portrétech se můžeme setkat s mnoha významnými osobnostmi jeho doby. Společně s Janem Preislerem, Antonínem Slavíčkem a Milošem Jiránkem patří ke generaci umělců, kteří položili základy našeho moderního výtvarného umění 20. století. Švabinský se také velkou měrou podílel na zviditelnění českého výtvarného umění v celé Evropě. Narodil se 17. září 1873 v moravské Kroměříži v Jánské ulici domě číslo 15 jako nemanželský syn Marii Švabinské. Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se se brzy odstěhovali jsou umístěny pamětní desky. Jeho otcem byl později prohlášen Jan Novotný z Klenovic. Již jako desetiletý vystavoval ve výkladní skříni kroměřížské lékárny své první práce a jejich prodejem pomáhal rodině. V roce 1891 vystoupil z kroměřížské reálky, kde studoval v kvintě a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, na které studoval do roku 1896. V roce 1900 se oženil s Elou Vejrychovou, s jejíž rodinou se znal již od roku 1895. Elu opustil v roce 1919. Manželství bylo rozvedeno v roce 1923 a odděleno v roce 1931. Příčinou rozpadu byl vztah Švabinského s Annou Vejrychovou, manželkou švagra Rudolfa Vejrycha. Obě ženy byly častými modely Švabinského děl. Ela Vejrychová např. na olejomalbách Kulatý portrét a Chudý kraj, Anna Vejrychová na řadě grafik, např. Rajská sonáta. V roce 1931 se s Annou Vejrychovou oženil a žil s ní až do její smrti v roce 1942. V roce 1945 adoptoval dceru Anny Vejrychové a Rudolfa Vejrycha Zuzanu Švabinskou . Ta po smrti Maxe Švabinského pečovala o jeho dílo a napsala knihu vzpomínek Světla paměti...