Modrý večer obsahuje několik básnických sbírek - Večer, Růženec, Bílé hejno, Jitrocel, Anno Domini. Obsahuje i slovo o Puškinovi, Sedmou knihu (několik cyklů - Cinque, Šípek kvete, ...), básně z Poémy bez hrdiny a cyklus Rekviem.
Lyrika Achmatové je téměř vždy syžetová. Je v ní velmi málo abstraktu. Mimo vlohy hudebně lyrické básnířka vyniká vzácným nadáním vypravěčským, talentem beletristy. Její básně nejsou jen písněmi, ale nezřídka novelami, s komplikovaným a obsažným dějem, který se před námi mihne jediným nezapomenutelným výsekem.
Achmatová měla v sobě cosi víc než nadání. Totiž nemilosrdný estetický vkus. Psala obezřele a skoupě, uvážlivě zkoumala každé slovo, aby dosáhla oné prostoty, jež je dostupná jen velkým mistrům.
Celé Rusko si zapamatovalo rukavičku, o které hovoří u Achmatové zavržená žena na odchodu od toho, jež ji zapudí.

Bezmocně hruď chladla ve vánici,
lehkým krokem ale šla jsem tmou.
Z levé ruky rukavici
navlékla jsem na pravou.

Ze všech muk opuštěnosti si oblíbila zejména muka beznadějné lásky. Miluji, ale já nejsem milován - to je její oblíbené téma. V této oblasti se jí nikdo nevyrovnal. Byla nadána obrovským talentem - cítila se zhrzenou, nemilovanou, nežádoucí, zavrženou. Mluvíc jménem nemilovaných, vytvořila si celý zástup trpících, zčernalých vinou nesdílné lásky, smrtelně tesknících, kteří se "toulají jako zatracenci", churavějí hořem, věší se, vrhají se do vody. Někdy proklínají milované jako své nepřátele a trýznitele. (Doslov Korněj Čukovskij)