Josef Sokol byl český pedagog a politik, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady. Vychodil obecnou školu v rodné obci, pak vystudoval nižší reálku v Hradci Králové a učitelský ústav. Po dobu jednoho roku studoval pražskou techniku, ale pak odešel z Prahy a od roku 1853 pracoval jako učitel v Kostelci nad Orlicí, od roku 1860 v Heřmanově Městci. Působil jako pedagog v rodině Kinských, kde sepsal učebnici češtiny Schule der böhmischen Sprache, jež pak byla opakovaně vydávána a získala si popularitu. V roce 1867 byl učitelem na Smíchově, od roku 1873 vyučoval na učitelském ústavu v Praze. Ředitel tohoto ústavu přizval Sokola do komise pro tvorbu nových učebnic. Podílel se na sepsání čítanek pro obecné a měšťanské školy, sám do nich přispěl krátkými instruktážními texty. Publikoval i odborné studie zaměřené na pedagogiku a byl aktivní v učitelském spolkovém a stavovském životě. V roce 1882 na sjezdu učitelů v Plzni prohlásil: „české dítě patří do české školy“ a toto heslo se pak stalo vodítkem pro českou školskou a menšinovou politiku v následujících dekádách. Na sjezdu v Brně roku 1884 pak pronesl pojednání na téma Národ a jeho vychovávání. Psal i povídky pro mládež a v letech 1869–1875 byl redaktorem časopisu Škola a život. V letech 1883–1899 vedl s Františkem Šimáčkem časopis Jarý věk. V zemských volbách roku 1895 získal mandát poslance Českého zemského sněmu za mladočeskou stranu. Na zemském sněmu setrval do roku 1901. Ve volbách roku 1891 se stal i poslancem Říšské rady , kde zastupoval městskou kurii, obvod Pardubice, Holice aj. Mandát obhájil za týž okrsek i ve volbách roku 1897 a volbách roku 1901. Ve vídeňském parlamentu setrval do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1907. V roce 1896, když se mladočeská strana názorově rozdělila během projednávání takzvané Badeniho volební reformy na Říšské radě, patřil Sokol k vnitrostranické opozici, kte...

Jan Lepař byl český pedagog, středoškolský profesor, školní inspektor a odborný spisovatel. Podporoval národní uvědomění na Moravě a ve Slezsku. Usiloval o zvýšení úrovně pražských škol. Je autorem řady metodických publikací a učebnic. Chodil na farní školu v Tršicích a pak hlavní školu, gymnázium a filosofii v Olomouci. Roku 1848 odjel do Prahy, kde se účastnil Slovanského sjezdu a pod pseudonymem Pravdoslav Lipňanský přispíval do Havlíčkových Národních novin. V Praze studoval dva roky práva a později filosofii. Na vlastní žádost dostal při ukončení studia vysvědčení v češtině – první, které fakulta kdy vystavila. Po studiích nastoupil jako učitel v Olomouci, poté v Jihlavě. Roku 1852 absolvoval zkoušky z dějepisu a zeměpisu, po roce byl potvrzen jako středoškolský profesor ve Znojmě. V roce 1857 se vrátil do Jihlavy a následujícího roku získal místo v Opavě. Tam spoluzakládal časopis Opavský besedník a studoval dokumenty v místním archivu. V únoru 1864 se stal profesorem c. k. akademického gymnázia a roku 1870 ředitelem učitelského ústavu v Praze. Roku 1869 byl na pět let jmenován okresním inspektorem pražských škol. Téhož roku se stal zkušebním komisařem pro kandidáty učitelství středních škol v oboru historie. Dvanáct let působil jako předseda zkušební komise pro obecné a měšťanské školy. Jako pražský inspektor usiloval o zvýšení učitelských platů a rozšíření učebních pomůcek. Inicioval oddělování chlapeckých a dívčích škol. Společně s učiteli vytvářel podrobné učební osnovy. Byl považován za jednoho z nejznámějších soudobých učitelů. Současníci oceňovali jeho organizátorský a spisovatelský talent. Stal se čestným členem Besedy učitelské v Praze, a spolků v Rakovníku, Sedlčanech, Chocni i jinde. Na konci roku 1885 vážně onemocněl a v březnu následujícího roku odešel do důchodu; do konce života ale literárně tvořil. Lepař se zaměřil především na metodické otázky. Sna...

Jan Evangelista Šťastný byl český středoškolský profesor a autor učebnic. Přes čtyřicet let vyučoval na české reálce v Ječné ulici, v letech 1869-95 tam působil jako ředitel. Aktivně se účastnil činnosti školských komisí a organizací. Podílel se na tvorbě čítanek a učebnic mluvnice. Byl oceňovaný pro své pedagogické výsledky i literární činnost. Narodil se 6. prosince 1824 v Želenicích u Slaného v rolnické rodině. Vystudoval akademické gymnázium řízené Josefem Jungmannem, jeho spolužáky byli například Jan Krejčí nebo Vojtěch Náprstek. Po filosofických studiích se roku 1846 stal vychovatelem u dr. Václava Červinky, majitele panství v Ostředku u Benešova. V roce 1851 byl přijat jako suplent na první českou reálku v Praze. Reálka byla v té době velkou národní vymožeností — poprvé se zde v češtině vyučovaly odborné předměty. Šťastný si zde rychle získal oblibu svými pedagogickými schopnostmi. Za ředitelství Josefa Wenziga se roku 1856 stal definitivním profesorem. Na škole nakonec působil 44 let. Aktivně se zapojil i do dalších pedagogických aktivit. V letech 1861-69 vyučoval na kursu pro učitele nižších reálek. Roku 1869 byl jmenován ředitelem reálky a členem zemské školní rady; obě funkce vykonával do roku 1895. Určitou dobu byl i inspektorem učitelských ústavů, předsedou komise pro učitelství na odborných a měšťanských školách a předsedou Učitelské besedy v Praze. V letech 1878-1904 řídil tělocvičné kursy při české univerzitě a předsedal zkušební komisi pro tělesnou výchovu. Byl rovněž literárně činný. Roku 1867 se stal jedním z redaktorů časopisu Škola a život. Podařilo se mu zvýšit jeho úroveň získáním odborných spolupracovníků. Brzy ale z redaktorského místa odešel ze zdravotních důvodů. Jako spoluautor se podílel na vzniku řady čítanek a několika učebnic mluvnice . Jan Evangelista Šťastný byl svými současníky uznáván pro svou dlouholetou obětavou práci ...