Albert Schweitzer byl francouzský protestantský teolog, misionář, filozof, etik, muzikolog , varhanní virtuóz a lékař. V roce 1952 obdržel Nobelovu cenu za mír za svůj altruismus, úctu k životu a neúnavnou humanitární práci, která pomohla uvést do života myšlenku bratrství mezi lidmi a národy. Schweitzer pocházel z Alsaska – prostoru, na který si od nepaměti dělaly nárok Francie i Německo. S tím souvisí i Schweitzerova rodná francouzština celoživotně poznamenaná alsaským německým dialektem. Alsasko v té době bylo součástí Německa a jeho obyvatelé měli německé občanství. Byl synem protestantského faráře, matka byla dcerou evangelického pastora. Měl hudební nadání a rodiče ho od dětství vedli k hudebnímu vzdělání. Už jako devítiletý hrával na varhany v místním kostele. V roce 1893 odmaturoval na střední škole v Mylhúzách a podle rodinné tradice šel studovat filozofii a teologii na univerzitách ve Štrasburku, Paříži a Berlíně. Při studiu se zdokonaloval ve hře na varhany a získal odborné znalosti o konstrukci těchto nástrojů. Stal se vynikajícím varhaníkem, interpretoval zejména dílo J. S. Bacha. Tomuto skladateli věnoval svou knihu s názvem J. S. Bach, le musicien poet , která byla vydána v roce 1905. Univerzitní studia úspěšně zakončil v roce 1900 a stal se kazatelem a vikářem v kostele sv. Mikuláše ve Štrasburku. Od roku byl 1902 soukromým docentem teologie na místní univerzitě a současně se stal ředitelem domova pro studenty Collegium Wilhelmitanum. Funkci zastával až do roku 1906. Jako teolog se zabýval Novým zákonem, zkoumáním Ježíšova života, mystikou apoštola Pavla i specifickým postavením křesťanství. V roce 1904 se rozhodl, že důkladně změní svůj život. Podnětem k tomu byl článek v časopise francouzsk...

Eduard Wondrák se narodil dne 27. října 1919 v Žatci. Dětství a mládí prožil v Praze, ovšem i po matčině smrti, když se otec znovu oženil, jezdíval syn až do roku 1938 velmi často k žateckému příbuzenstvu. Vychován byl ve dvojjazyčném, česko – německém prostředí, načež jeho medicinské studium zhatilo uzavření vysokých škol nacistickými okupanty. Teprve po druhé světové válce mohl proto Eduard Wondrák absolvovat lékařskou fakultu Karlovy univerzity. V té době se rodiče přestěhovali do Ústí n. Lab. a posléze do Kralup n. Vlt. Mladý lékař pak nastoupil chirurgickou praxi v nemocnici v Litoměřicích, krátce působil také v Lovosicích a po tři roky zastupoval obvodního lékaře v Třebenicích. Eduard Wondrák se začal intenzivně zabývat regionálním kulturně – historickým bádáním, dějinami lékařství a dalšími obdobnými tématy. Roku 1956 odešel na Moravu. Nastoupil na I. chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci, kde záhy získal vedoucí postavení a současně se stal docentem katedry chirurgie lékařské fakulty při Palackého univerzitě. Po roce 1989 pak byl jmenován profesorem tohoto vysokoškolského ústavu. Eduard Wondrák platil za jednoho z našich nejpřednějších odborníků v úrazové chirurgii. Byl autorem mnoha odborných přednášek a publikací, skript pro studenty a dvou monografií z oboru traumatologie pohybového ústrojí. Za dobu své odborné a pedagogické činnosti vychoval stovky studentů a získal řadu epigonů a přímých následovníků mezi mladými adepty chirurgie. Přitahoval je nejenom vynikajícími teoretickými znalostmi a praktickými zkušenostmi, ale i nevšedně taktním přístupem. Své žáky nepoučoval, ale vždycky doopravdy učil. Přitom např. nikdy neodmítal pomoc, jestliže se jednalo o závažné poranění, léčené na jiném pracovišti. Byl i propagátorem včasné operační léčby u pacientů vyššího věku – a rád obětoval osobní volno k realizaci této své zásady. Jen jedinému nemocnému nevěnoval patřičnou pozornost – a to sobě samému. K závažné operaci byl kdysi přijat v poslední c...