František Hrubín byl český spisovatel, básník , později básník obav, dramatik, scenárista, překladatel knížek především z francouzštiny. Narodil se na Královských Vinohradech v domě čp. 486 v rodině stavitelského asistenta Františka Hrubína z Břežan a Anny, rozené Novotné z Lešan . Rodina žila na Královských Vinohradech, po vypuknutí první světové války ale otec narukoval. Matka se proto v roce 1914 přestěhovala, s Františkem i jeho jednoročním bratrem Josefem, ke svému otci, chalupníku Josefu Novotnému, do Lešan. V Lešanech v Posázaví prožil František Hrubín své dětství a v letech 1916–1922 zde chodil do školy. Posázaví, které zobrazil např. v dílech Romance pro křídlovku, Zlatá reneta či Lešanské jesličky, zůstalo jeho celoživotní inspirací. Studoval na několika gymnáziích v Praze, po maturitě v roce 1932 se neúspěšně pokoušel vystudovat filozofii a práva na Karlově univerzitě. Od roku 1934 byl zaměstnán v Městské knihovně v Praze a později na ministerstvu informací. V roce 1946 se stal spisovatelem z povolání. 2. prosince 1939 se oženil s Jarmilou Holou, s níž měl dceru Jitku a syna Víta . Výrazně se podílel na založení dětského časopisu Mateřídouška, v letech 1945–1948 ho redigoval. Na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů spolu s Jaroslavem Seifertem odvážně kritizoval spojení literatury a politiky. Zastal se zde nejen perzekvovaných, ale i zavřených básníků . Emotivně odmítl odsuzující názory Ladislava Štolla na poezii Františka Halase. Na sjezdu byl též zvolen do Ústředního výboru Svazu. Jeho vystoupení vedlo nejprve k zákazu literární činnosti, velice brzy mu bylo povoleno překládat a psát literaturu pro děti, jeho samostatná tvorba procházela různými obdobími zákazů a vydáván...

Adolf Zábranský byl český malíř, grafik a ilustrátor, představitel českého socialistického realismu. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Františka Kysely a na Akademii výtvarných umění v Praze u Willi Nowaka. Stal se členem SVU Mánes a Svazu československých výtvarných umělců. Byl autorem monumentálních děl z období socialistického realismu v 50. letech, především sgrafit Hrzánského paláce v Praze na Hradčanech s tématem "Se Sovětským svazem na věčné časy" a Ledeburských zahrad s tématem "Na paměť osvobození". Kromě toho se stal čelným tvůrcem politických plakátů, věnovaných "revolučním událostem, revolučním jubileím, svátkům, spartakiádě, apod". Část z jeho výzdoby budov byla v 90. letech odstraněna. Zábranský patřil po srpnové okupaci 1968 k předním normalizátorům. V letech 1970-1972 byl předsedou výtvarné rady ministra kultury a členem přípravného výboru normalizačního SČVU, od roku 1977 členem UV SČVU. Již roku 1971 obdržel titul Národní umělec a až do své smrti patřil k protežovaným výtvarníkům. Jeho monumentální cyklus Revoluční tradice našeho lidu, jímž se více méně otevřeně hlásí ke své původní přísné estetice padesátých let, představuje onen oficiální obraz dějinné teleologie, jež od husitství přes selské bouře a prvorepublikové dělnické stávky nalézá své nutné vyústění ve vítězství pracujícího lidu pod vedením Komunistické strany Československa v „Únoru 1948“ . Dominantním principem tu je naprostá jasnost politického sdělení - od gest postav, transparentů až k rudým praporům a rudé dělnické krvi. Zábranský zamýšlel celý cyklus pro nově budovaný Palác kultury a když se ukázalo, že při výtvarné výzdobě se s "revolučními tradicemi" nepočítá, předělal celý cyklus uhlem a pastelem na kartony jako předlohu ke tkaným tapiseriím. Přestože Revoluční tradice mohly jen těžko dostát lépe „leninskému pr...