Narozen 16. 3. 1936 v Praze. Kriminalista, spolupracovník Československé televize. Autor literatury non-fiction, detektivek ap. Emeritní podplukovník Centrály kriminální policie, autor a moderátor televizních pořadů Federální kriminální ústředny. Stálý spolupracovník časopisů Linka 158, Ring, nakladatelství Víkend, deník Expres a Rádia RIO. Publikoval rovněž v týdenících Signál, Krimimix a v měsíčníku Hot Line . Původním povoláním typograf, zabývající se amatérsky a později i profesionálně divadelní činností, externě spolupracoval s Policií České republiky a s Českou televizí. V 90. letech byl šéfem marketingu soukromé firmy KoJa, která mimo jiné poskytuje služby v oblasti ostrahy a ochrany majetku i osob. Románovou prvotinu Otrokyně lásky napsal v roce 1991.

Josef V. Scheybal patří k nejvýznamnějším představitelům české národopisné kresby. Jeho dokumentační práce se opírala o hluboké znalosti oboru a dokonalé zvládnutí výtvarné techniky; kresby jsou až vědecky přesné, s propracovanými detaily, přitom kompozičně a kresebně přesvědčivě podané. Autor zásadním způsobem přispěl k dokumentaci lidové architektury v severních Čechách, zejména v Pojizeří a Podkrkonoší, kde se zúčastnil řady terénních výzkumů, mimo jiné na Českodubsku, Turnovsku, Liberecku, Železnobrodsku a Jablonecku. Vytvořil tisíce kreseb, které jsou často jediným dokumentem zaniklých a zničených památek nejen lidového umění. Ucelené soubory dokumentačních kreseb, uložené v archivech řady institucí, jsou využívány při sestavování muzejních expozic, pořádání tématických výstav, při přípravě encyklopedií lidového umění a národopisných i místopisných publikací . Josef V. Scheybal byl rovněž talentovaným ilustrátorem a v mládí vytvořil výtvarný doprovod několika knih krásné literatury. Pozornost si zasluhují také jeho plenérové krajinářské kresby. Autorova teoretická činnost je především odrazem jeho zájmu o etnografii a výtvarné umění. Napsal dvě umělecké monografie věnované malířům A. Kašparovi a M. Votrubcovi, věnoval se historii severních Čech, lidové architektuře, zejména v Pojizeří, vlastivědně zaměřené publikace vydával společně se svou ženou. Jana Scheybalová se věnovala především regionální historii a místopisu. Společně s Josefem V. Scheybalem vydala knihy Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách , Kraj kolem Jizery a Krajem skla a bižuterie . Samostatně připravila publikace Lidová kultura severních Čech , Český ráj Josefa Pekaře a jeho současníků a Český ráj na starých diapozitivech ....

Jaroslav Skrbek byl český grafik a malíř. Jaroslav Skrbek byl jediným synem truhláře a textilní dělnice. Dětství prožil převážně ve Vysokém nad Jizerou. Po absolvování jičínské reálky studoval v letech 1907-1909 na Uměleckoprůmyslové škole u prof. Emanuela Dítěte, poté do roku 1910 u Maxmiliána Pirnera a v letech 1910-1913 na Akademii výtvarných umění v Praze v grafické speciálce prof. Maxe Švabinského. Od roku 1913 byl členem Jednoty umělců výtvarných. Během studií byl nucen si přivydělávat a po skončení školy se stal středoškolským profesorem kreslení v Praze. V letech 1933-1935 měl souborné výstavy svých leptů a akvarelů v Topičově salonu v Praze. V létě často pobýval v rodném Podkrkonoší. Podnikl několik zahraničních cest na kterých zachytil Paříž, Istanbul, Balkán, Amsterdam a venkov v Holandsku. Tvořil lepty a litografie menších formátů s pražskými motivy a zaznamenával krajiny na svých cestách do ciziny. Část jeho díla je věnována horským vlastencům a národním buditelům v Podkrkonoší. Jeho grafické listy se vyznačují dokonalým řemeslným provedením. Všestranný Skrbek v leptech téměř nepracoval s konturami. Vše podřizoval hře světla a stínu. Naopak kresby vynikají pevnou linkou a v akvarely jednoznačně definovanými barevnými plochami. Soubory jeho pražských vedut vlastní domácí galerie a muzea i významné zahraniční sbírky. Velký soubor jeho grafických listů má ve sbírkách Památník národního písemnictví.

Jan Nowopacký známý také jako Jan Novopacký byl český malíř, zejména krajinář. Jan Nowopacký se narodil v chudé rodině napoleonského vojáka, tkalce a lidového malíře. V mládí hrál dobře na housle a flétnu a proto jej jeho rodiče chtěli poslat na učitelská studia, nakonec zvítězilo malování a na přímluvu hraběnky Harrachové nastoupil mladý Jan v sedmnácti letech do učení k vídeňskému portrétnímu malíři Schrotzbergovi. V roce 1839 se poprvé neúspěšně pokusil dostat na vídeňskou akademii, ale pro neznalost němčiny byl odmítnut. Vrátil se do Nechanic a postupně si vzdělání doplnil. V roce 1842 odjel znovu do Vídně a na akademii byl přijat. Studoval krajinomalbu u Thomase Endera, historickou elementární kresbu u Karla Gsellhofera a malbu u Josefa Mössmera. V době studií obdržel řadu prvních cen a roku 1848 I. dvorní cenu za obraz Zpustlý hřbitov, přijatý do dvorní galerie ve Vídni. Se školou podnikl první cesty do Alp, Tyrolska a Štýrska a spřátelil se s s krajinářem J. Zeleným . V roce 1848 ze zúčastnil revolučních bojů ve Vídni a po porážce revoluce se z obav před následky přestěhoval do Prahy. Zde se seznámil s významnými českými malíři té doby v čele s Josefem Mánesem. Po smrti svého otce se dostal do těžké hmotné situace, kterou vyřešil vstupem do panských služeb - v roce 1849 přijal místo učitele kreslení v rodině Paarů v Bechyni a od roku 1851 u hrabat Hoyosů v Dolním Rakousku. Tato zaměstnání jej hmotně zabezpečila a umožnila cestovat zejména po střední Itálii a Kampánii. Po návratu do Vídně se v roce 1861 začal opět živit jako učitel malování v rodinách vysoké šlechty, vyučoval také děti císařské rodiny a od roku 1869 byl učitelem malování korunního prince Rudolfa. Tyto známosti u císařského dvora mu vynesly povýšení do rytířského stavu a jmenování kustodem - správcem císařské obrazárny ve Vídni v roce 1880. Kustodem byl až do svého penzionování roku 1895. Skutečnost, že takřka c...