Milan Otáhal byl český historik soudobých dějin a bývalý disident. Zabýval se především obdobím tzv. normalizace. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze vystudoval československé a světové dějiny a dva roky zde působil jako asistent. Od roku 1955 byl vědeckým pracovníkem Historického ústavu ČSAV. Jako člen KSČ se v 60. letech účastnil reformního procesu a později se stal spoluautorem knihy Sedm pražských dnů , což mu přineslo trestní stíhání, vyloučení ze strany a zákaz povolání. V 70. a 80. letech působil jako spoluautor samizdatového sborníku Historické studie a náležel k zakládajícím signatářům Charty 77. Po roce 1989 vedl oddělení dějin tzv. normalizace nově založeného Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, přednášel na filozofických fakultách v Praze a Brně a absolvoval též stáže v zahraničí. Kromě toho vydal řadu publikací k období let 1969–1989, mezi nimi rozsáhlou knihu Sto studentských revolucí, obsahující rozhovory s účastníky listopadového převratu. I v penzi nadále zůstával členem redakční rady Soudobých dějin a redakčního okruhu Českého časopisu historického.

Prof. Ing. Vojtěch Mencl. DrSc, se narodil 18. 5. 1923. Po maturitě na jičínském gymnáziu v roce 1942 se zapojil do ilegálního odbojového hnulí. V letech 1945–1948 vystudoval Vysokou školu politickou a sociální. Věnoval se studiu československých dějin a politické ekonomie, publikoval řadu vědeckých prací. Vedl katedru československých dějin na Vojenské politické akademii, v roce 1968 se stal jejím rektorem. Po roce 1968 krátce působil jako vědecký pracovník ČSAV. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ a propuštěn ze zaměstnání. Po roce 197S sc podílel na práci redakce Historických studií. V současné době je předsedou Komise vlády ČSSR pro analýzu historických událostí let 1967 až 1970.

Dětství a mládí prožila v Brně, kde maturovala na klasickém gymnáziu ; do konce druhé světové války byla totálně nasazena. Ačkoli pocházela z evangelické rodiny, s církví se rozešla kvůli jejímu oportunismu ve válečném období a zapojila se do činnosti ilegální skupiny komunistické mládeže, která organizovala sociální pomoc Židům a perzekvovaným osobám. Bezprostředně po válce do komunistické strany vstoupila také oficiálně a stala se zaměstnankyní krajského výboru v Brně . V letech 1947–52 vyučovala na ústřední politické škole KSČ v Doksech , kde v letech 1951–52 rovněž vedla katedru dialektického materialismu. Zároveň vystudovala filosofii na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze . V roce 1952 se stala zaměstnankyní ČSAV, avšak až do roku 1955 byla vyslána na interní aspiranturu v Akademii věd SSSR v Moskvě. Po návratu do Československa se v roce 1955 stala členkou Kabinetu pro filosofii ČSAV. Původně byla členkou oddělení vědeckého socialismu a pracovala na tématu lidově demokratický stát jako nástroj diktatury proletariátu, avšak na počátku 60. let založila oddělení teorie náboženství, jehož se stala vedoucí. V rámci tohoto oddělení vedla a zpracovala sociologický výzkum religiozity Severomoravského kraje a naplánovala několik dalších empirických šetření, která měla mezinárodní ohlas. V polovině šedesátých let se proto uvažovalo o ustavení samostatného religionistického pracoviště ČSAV, nakonec bylo oddělení teorie a sociologie náboženství včleněno do nově zřízeného Sociologického ústavu ČSAV . Kadlecová zůstala jeho vedoucí a oddělení se podílelo na dalším empirickém výzkumu religiozity mládeže v socialistických zemích ; plánovaná šetření postojů duchovenstva, role náboženství a církví v oblasti intersubjektivních vztahů a religiozity v celostátním měřítku již nebyla realizována, nebo z nich zůstalo torzo. Také sebraná data z výzkumu relig...