Karel Pichlík byl český historik, zaměřený na české a slovenské dějiny 20. století a na dějiny rakousko-uherské a československé armády. Patřil do skupiny původních signatářů Charty 77. Nositel státního vyznamenání Medaile Za zásluhy II. stupně . Karel Pichlík se narodil v Praze. V roce 1947 odmaturoval na reálném gymnáziu v Praze na Vyšehradě. V témže roce vstoupil do KSČ. V letech 1949 – 1953 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze historii. Po ukončení studia zůstal na katedře historie jako asistent a později odborný asistent. V roce 1958 nastoupil jako vědecký pracovník do Vojenského historického ústavu v Praze. V letech 1959 – 1965 a 1968 – 1969 byl členem redakční rady časopisu Dějiny a současnost. Roku 1962 získal titul kandidáta věd , roku 1967 doktorát filozofie . Habilitoval se roku 1968, ale docentem byl z politických důvodů jmenován až v roce 1990. Po okupaci Československa v srpnu 1968 byl jako stoupenec společenských a politických reforem Pražské jaro 1968 pronásledován normalizačním režimem. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ a propuštěn z Vojenského historického ústavu. Na mnoho let mu byla zakázána nejen vědecká, ale i jakákoliv kvalifikovanější práce. V letech 1970 – 1988 pracoval jako pomocný dělník v podniku Vodní zdroje. Práci ve vlastním oboru se mohl věnovat pouze soukromě a více méně tajně. Na konci roku 1976 v první skupině signatářů podepsal prohlášení opoziční iniciativy Charta 77. Teprve po listopadu 1989 se mohl vrátit ke své profesi. V letech 1990 – 1994 pracoval v Historickém ústavu Čs. armády , z toho první tři roky ve funkci ředitele Památníku odboje. V letech 1995 – 1997 působil jako konzultant Kanceláře prezidenta republiky. Byl předsedou redakční rady v časopisech Dějiny a současnost a Historie a vojenství (1990 –...