Josef Polišenský byl přední český historik a pedagog, který se specializoval především na novověké dějiny Českých zemí, Evropy a dějiny Latinské Ameriky. Josef Polišenský v letech 1935–1939 vystudoval historii a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Přestože uzavřel studium svou doktorskou prací už v roce 1939, z důvodu uzavření českých vysokých škol mohl být promován až po skončení druhé světové války. Současně se studiem univerzity navštěvoval Státní archivní školu, kterou absolvoval roku 1940. V roce 1947 se habilitoval v oboru obecná historie, 1951 byl jmenován státním docentem, 1957 jmenován profesorem obecných dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v témže roce dosáhl titulu doktora historických věd. V 60. letech 20. století působil krátce jako hostující profesor na Universidad de Chile. V této době pracovně navštívil také Uruguay, Brazílii, Kolumbii, Mexiko a Kubu. Na konci 60. let se stal spoluzakladatelem Střediska Iberoamerických studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a jehož byl v letech 1967–1981 prvním vedoucím. V roce 1969 byl vyslán jako hostující profesor na University of California v Berkeley. Byl členem Rakouské akademie věd a Nizozemské královské akademie věd. Publikační aktivita Josefa Polišenského zahrnuje více než 120 knižních titulů vydaných kromě češtiny ve stěžejních světových jazycích a kolem jednoho a půl tisíce odborných pojednání publikovaných v prestižních světových historických časopisech.

Rytíř Jan Jeník z Bratřic byl rakouský důstojník, nadšený josefinista a český vlastenec, sběratel nejrůznějších zajímavostí k české minulosti, včetně lidových písní a říkadel. Na rozdíl od ostatních obrozenců sbíral kromě památek mluvy venkovské i mluvu městskou a jako jeden z prvních v české literatuře zachycuje lidová říkadla bez cenzury, tj. ponechává jim erotický a/nebo proticírkevní podtext či přímo obsah. Je zobrazen v Jiráskově románu F. L. Věk. Pocházel ze staré rytířské rodiny, studoval v Praze gymnázium a práva, od roku 1783 sloužil v armádě zprvu jako kadet. Bojoval u Bělehradu, v Německu i ve Francii, několikrát byl raněn, roku 1795 povýšen na setníka , od roku 1800 žil jako soukromník a obecně známá postava v Praze. Zbytek života věnoval sbírání zajímavostí všeho druhu. Zanechal po sobě více než 27 svazků rukopisných záznamů a německy psaný vlastní životopis . Z této nesmírně rozsáhlé pozůstalosti vyšlo několik výborů, zejména Písně krátké lidu českého obecného . Jde o pravděpodobně jednu z prvních sbírek českých lidových písní, která vznikla začátkem 19. století. Jde zejména o písně venkovského a městského lidu. Některé skladby jsou vynikající úrovně, jiné poněkud slabší, většina je rozverného rázu. Dcera jeho bratrance Marie Lankisch von Hörnitz byla první ženou zemského advokáta Jana Měchury a matkou Leopolda Eugena Měchury a Terezie Měchurové . Jeník z Bratřic byl pravidelným návštěvníkem salonu v pražském paláci Jana Měchury. Rytíř Jan Jeník je pohřben v kostele sv. Havla v Chotýšanech.

Historička, spoluautorka knihy o Janu Jeníkovi z Bratřic.