Jan Hus byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus byl, po Johnu Wycliffovi, jehož myšlenkami a argumentací byl inspirován, jedním z prvních reformátorů církve, který téměř o jedno století předběhl své následníky – reformátory Luthera, Bezu, Kalvína a Zwingliho. Od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě, a v letech 1409–1410 byl jejím rektorem. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi, a exkomunikovala jej . Římský král Zikmund Lucemburský mu zaručil bezpečný příchod na kostnický koncil, aby se tam očistil ze všech nařčení. Byl však odsouzen jako kacíř, a následně byl vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa i následných obětí a rozdělení v českém národě a vyzval k usmíření a historickému hodnocení jeho osobnosti bez předsudků. Přes obecně rozšířené mínění však Jana Husa explicitně za reformátora církve neprohlásil, pouze konstatoval, že tzv. „husovská komise“ byla založena s cílem přesněji stanovit místo, jež Jan Hus zaujímá mezi těmi, kteří usilovali o reformu církve. Ohledně mnohých Husových názorů nepanuje v římsko-katolické církvi shoda a zejména jeho ekleziologie je považována za kontroverzní. K rehabilitaci Jana Husa nedošlo. K jeho odkazu se hlásili husité, a později i další církve a společnosti, vzešlé z české i protestantské reformace. Husité zahrnovali většinu české populace v Českém království, vytvořili tak velkou vojenskou sílu, a během tzv. Husitských válek porazili několik křížových výprav. O století později bylo více jak 90 % obyvatel českých zemí nekatolických, a někteří stále následovali učení Jana Husa a jeho nástupců. Datum jeho upálení se stalo českým státním svátkem. Ja...

Josef Macek byl český historik-medievista a československý politik Komunistické strany Československa. Tématem jeho studií bylo nejprve husitské hnutí, později italská renesance a jagellonské období v českých zemích. Působil také jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po únoru 1948 se jako mladý komunista stal předním režimním historikem. V šedesátých letech ve své práci z marxistických pozic ustupoval. Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Jihomoravský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968. K roku 1968 se profesně zmiňuje coby ředitel Historického ústavu ČSAV z obvodu Brno. XII. sjezd KSČ ho zvolil kandidátem Ústředního výboru KSČ. XIII. sjezd KSČ ho zvolil za člena ÚV KSČ. Na funkci rezignoval v říjnu 1969. Na přelomu let 1967-1968, při jednání ÚV KSČ o odchodu Antonína Novotného z postu prvního tajemníka strany, navrhl Macek úspěšně, aby odcházejícímu Novotnému bylo vysloveno poděkování za jeho dosavadní veřejnou činnost, čímž mu neměla být brána možnost budoucího politického uplatnění. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění , kde setrval do prosince 1969, kdy rezignoval na poslaneckou funkci. Jeho kariéra skončila po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jako historik i jako poslanec Federálního shromáždění se jasně postavil proti okupaci Československa. V roce 1970 byl zbaven všech funkcí, vyloučen z KSČ a Historický ústav, který budoval a vedl, byl reorganizován. Doma nemohl publikovat, proto vydával v zahraničí. Posmrtně vyšlo jeho velké dílo Jagellonský věk v Čechách. Ke konci života se zajímal o Zjevení Panny Marie v Suchém Dole....