Poslední román Hanse Fallady „I ve smrti sami" je jedním z nejvýznamnějších děl poválečné německé literatury. Fallada se dočkal pádu Hitlera a mohl ještě před smrtí (r. 1947) dát německému národu dílo, které je hrdinnou historii boje prostého německého člověka proti fašismu a jehož přesvědčivá síla pomáhá i ve výstavbě demokratického Německa, Řadí se k umělecky nejpůsobivějším antifašistickým románům a je také jedním z nemnoha svědectví o Německu let čtyřicátých, o hitlerovském Německu v době války. Hrdiny románu jsou prostí pracující lidé, manželé Quangelovi z Berlína, které zpráva o smrti jediného syna, padlého na frontě, probudí z trpného odporu k nacistickému režimu. Sami dva chtějí bojovat proti hitlerismu, tím, že odkládají na schodištích berlínských domů letáčky, v nichž obžalovávají Hitlera a vyzývají k odboji. Bojují sami, tak jako sami uzavřeně žili; nedůvěřují druhým lidem, je jim cizí myšlenka organisovaného odporu. Teprve před odsouzením k smrti, jíž končí jejich neochvějný, víc než dvě léta trvající boj, uvědomuje si Oto Quangel tuto chybu. Quangelovi umírají pak statečně, jako přesvědčení antifašističtí bojovníci. Vědomím, že zůstali do konce slušnými lidmi, kteří splnili svou povinnost, neotřesou ani gestapácké mučírny, ani zpráva o malém účinku jejich odbojové práce.

Ve svém díle, věnovaném pravdivému příběhu hrdinného boje dvou prostých lidí, podává autor široký realistický obraz válečného Berlína, ovládaného nelidským systémem fašismu. Prokresluje jej do nejmenšich detailů a s osvědčeným mistrovstvím oživuje jej četnými životnými postavami berlínského lidu, hrůznými typy ss-manů, opatrnickými postavami buržoasie i figurkami z galerie zkaženého lumpenproletariátu. Evokuje pochmurnou atmosféru krutosti a ponižující otrocké poslušnosti, prosvětlenou statečnými činy lidské cti a odpovědnosti.