Albína Dratvová byla česká filozofka, docentka filozofie na Univerzitě Karlově, jedna z prvních několika žen, které v období první republiky byly habilitovány. Věnovala se přírodní filozofii a metodologii, vztahu přírodních věd a pozitivizmu. Významně se též podílela svými postoji na emancipačním hnutí moderních žen. Albína se narodila se v Praze v úřednické rodině. Studovala na Státním ženském učitelském ústavu v Praze, který absolvovala v roce 1911. Poté v roce 1913 maturovala na pražském Akademickém gymnáziu. V letech 1913-1917 studovala matematiku a filosofii na Universitě Karlově. Tím byla v roce 1917 byla způsobilá vyučovat filozofii a matematiku na vyšších školách. Zároveň mohla vyučovat na nižších středních školách i fyziku. V roce 1918 obhájila latinskou dizertaci o Descartově etice u prof. Františka Krejčího a prof. Františka Čády a získala titul PhDr. Začala psát pro středoškolské studenty učebnice. Stále toužila po vědecké práci. Po její habilitaci z filozofie přírodních věd přednášela na Přírodovědecké fakultě UK jako soukromá docentka. V roce 1927 byla přijata na Ministerstvo školství do pedagogického oddělení. Zde byla zaměstnána až do německé okupace ČSR, kdy sama požádala o odchod do důchodu. V letech 1941–1947 a působila jako redaktorka časopisu Česká mysl. Kvůli větším rozporům s představiteli katolické církve přestoupila 6. ledna 1941 k církvi českobratrské evangelické, která jí byla názorově bližší, než jiné církve. Poválečné aktivity projevovala v rámci Jednoty filozofické. Své životní zkušenosti popsala ve studii uveřejněné ve Filozofickém časopise roč.1966. Jako většina tehdejších středoškolských profesorek zůstala neprovdána. Byla jednou z prvních žen pracujících ve vědě, proto si dobře uvědomovala těžkosti, které ženy musejí a budou muset překonávat při budování vědecké kariery. ...