Narozen 21. 2. 1951 v Praze. Prof., Dr., filosof, vysokoškolský pedagog, specializace na současnou francouzskou filosofii a vztah mezi filosofií a uměním, též překladatel z němčiny, francouzštiny a latiny, též texty ke katalogům výstav.

Jan Keller je moravský sociolog, filozof, publicista, environmentalista. V letech 2014 až 2019 byl poslancem Evropského parlamentu. Hlásí se k levici. V letech 1974–1979 vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Studium ukončil obhajobou doktorské práce na téma koncepce dějin u Maxe Webera. Působil jako interní aspirant ČSAV, poté jako závozník ČSAD a jako učitel na střední škole v Havířově. Od roku 1983 byl odborným asistentem na katedře sociologie filozofické fakulty v Brně. Jako stipendista francouzské vlády absolvoval ve druhé polovině 80. let studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně, kde působil v tamním archivu a studoval dějiny Francie v 60. a 70. let 17. století. K Francii má velký vztah. V roce 1992 obhájil habilitační práci O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu. V roce 1998 stál u zrodu oboru Humanitní environmentalistika na Masarykově univerzitě v Brně, v roce 1999 byl tamtéž jmenován profesorem pro obor sociologie. Od roku 2000 působí jako profesor sociologie na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity. Oblastmi jeho odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů, ekologie a trvale udržitelný rozvoj. Environmentálním tématům se věnuje od počátku 90. let, s jejich popularizací začal na stránkách časopisu Poslední generace . Vedle odborných a popularizačních článků publikuje také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo. Je autorem řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a environmentalistiky. V posledním desetiletí se Kellerova tvorba vyznačuje hlavně silnou homogenitou a vnitřní provázaností a jako jeden z mála sociálních teoretiků byl schopen poskytnout ...

Václav Bělohradský je český filosof a sociolog, žijící od roku 1970 v Itálii a působící od roku 1989 též v Česku. Je řazen k postmoderním myslitelům a tzv. autentickým žákům Jana Patočky. Václav Bělohradský vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze češtinu a filosofii v roce 1967 ). Rigorózní práci o markýzi de Sade obhájil roku 1969. V roce 1970 po sovětské okupaci odešel do emigrace a působil postupně jako pedagog na Filozofickém institutu v Janově, od roku 1973 byl tamtéž profesorem sociologie. Dlouhá léta spolupracoval s českými exilovými časopisy a nakladatelstvími a českým domácím disentem. Od roku 1990 je profesorem politické sociologie na univerzitě v Terstu . Působil též jako hostující profesor na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Svá díla vydával nejprve pouze v Itálii, poté v češtině v exilových nakladatelstvích, v Česku od roku 1991. Publikuje též v Británii, USA a Kanadě. V souladu se svým dřívějším angažováním v Itálii i v emigračním tisku vystoupil na začátku devadesátých let jako razantní obhájce progresivního, ekologicky zaměřeného liberalismu. Články psané původně pro MF Dnes jsou zahrnuty v knize Kapitalismus a občanské ctnosti . V pozdějších letech však toto pojetí revidoval z levicových pozic. Dnes píše téměř výhradně do deníku Právo, zejména do jeho přílohy Salon. Dne 28. října 2013 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy. Ve volbách do Senátu PČR v roce 2016 kandidoval jako nestraník za ČSSD a Stranu zelených v obvodu č. 25 – Praha 6. Se ziskem 16,72 % hlasů postoupil z druhého místa do druhého kola, v němž prohrál poměrem hlasů 27,93 % : 72,06 % s kandidátem TOP 09 a hnutí STAN Jiřím Růžičkou. Senátorem se tak nestal....