Jsou křesťanské církve, jejich jednotlivé sbory a společenství bezpečným místem, kde se lidé mohou s důvěrou otevřít druhým? Počítá se vůbec s tím, že lidé trpí různými bolestmi, zraněními a že jejich emocionální projev může mít mnoho podob – od výbuchů hněvu až po popření veškerých pocitů? Je vůbec církev připravena takové lidi přijímat a pomoci jim k osobnímu růstu? A připouštíme si vůbec, že těmi zraněnými jsme mnohdy my sami?

Autor, který ve své práci vychází z vlastní zkušenosti – jeho svět se vinou emocionálního napětí a pozdějšího vyčerpání zhroutil tak, že musel opustit práci pastora a téměř se mu rozpadlo manželství – nabízí několik užitečných kroků na cestě k vnitřnímu uzdravení:
* pohlédnout do vlastního nitra navzdory tomu, že nám takový pohled může způsobit bolest;
* odhalit a odstranit negativní vlivy pocházející z minulosti;
* přijmout vlastní nedokonalost a zranitelnost;
* přijmout vlastní omezení;
* vyrovnat se se ztrátami a žalem, které nás v životě potkávají;
* přijmout a porozumět Božímu vtělení jako vzoru opravdové lásky.

Ježíš nás vybízí, abychom zemřeli sami sobě: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Problém je ale v tom, že jsme zemřeli špatné věci. Mylně jsme se domnívali, že zemřít sama sobě kvůli evangeliu znamená, že přestaneme pečovat sami o sebe, že už nebudeme prožívat smutek, hněv, žal, pochybnosti, že už s ničím nebudeme zápasit, že opustíme své zdravé touhy a milostnou vášeň, kterou jsme prožívali před vstupem do manželství.