Jan Patočka byl jeden z nejvýznamnějších českých filosofů 20. století. Zabýval se fenomenologií, filosofií dějin, filosofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, českou literaturou, uměním a kulturou. Patočkovo dílo a jeho osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu 60. až 80. let. Byl jedním z prvních mluvčích Charty 77. K jeho početným žákům patří mj. V. Bělohradský, V. Borecký, T. Halík, L. Hejdánek, P. Kouba, D. Kroupa, L. Menzel, J. Michálek, J. Němec, Z. Neubauer, R. Palouš, M. Petříček, Z. Pinc, Petr Rezek, J. Sokol a mnoho dalších. Narodil se jako třetí ze čtyř synů klasického filologa a středoškolského pedagoga Josefa Patočky a zpěvačky Františky, rozené Procházkové. Dva z jeho bratří se také stali vysokoškolskými profesory. Jeho otec choval velkou úctu k Masarykovi a Hostinskému, za jejichž žáka se považoval. Po maturitě na vinohradském reálném gymnáziu v Praze se roku 1925 zapsal ke studiu slovanské filologie, romanistiky a filosofie na Filozofické fakultě UK. V roce 1928 při studijním pobytu v Paříži se poprvé setkal s Edmundem Husserlem. 31. června roku 1931 promoval z filozofie disertační prací Pojem evidence a jeho význam pro noetiku u J. B. Kozáka a stal se jeho asistentem. Vedlejší rigorózní zkoušku složil z estetikyJako stipendista Humboldtovy nadace v roce 1933 studoval u Husserla a Martina Heideggera ve Freiburgu fenomenologii a navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem. Podílel se na založení Cercle philosophique de Prague, stal se jeho českým sekretářem a v roce 1936 se habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém, která ovlivnila české filosofické prostředí na mnoho let. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze a po jeho smrti se přičinil o záchranu jeho pozůstalosti. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1...

Ludwig Landgrebe, byl fenomenologický filosof 20. století. Landgrebe se narodil v rodině obchodníka, studoval filosofii, historii a geografii nejprve ve Vídni, pod dojmem z četby M. Schelera přešel do Freiburgu, kde se roku 1923 stal asistentem Edmunda Husserla a 1927 promoval prací o W. Diltheyovi. Roku 1935 se habilitoval v Praze u O. Krause a podílel se na záchraně Husserlovy pozůstalosti. Od roku 1939 pracoval spolu s E. Finkem v Husserlově archivu v Lovani. Protože jeho žena byla Židovka, byl roku 1940 deportován do Hamburku, kde byl pracovně nasazen. Roku 1945 se znovu habilitoval v Hamburku, od roku 1947 byl profesorem filosofie na univerzitě v Kielu a od roku 1954 na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Landgrebe byl jedním z nejbližších žáků Husserlových, věnoval se však i dalším oblastem dějin, náboženství a politiky. Na rozdíl od svého učitele měl také blíže k metafysice, kterou pokládal za „myslící rozpomínání člověka v celku bytí“. Už od svých pražských let byl také blízkým přítelem Jana Patočky, za nímž – pokud poměry dovolily – také zajížděl. Český čtenář může ocenit jeho myšlení v knížce „Filosofie přítomnosti“, jež podává přehled německé filosofie 20. století včetně bohaté bibliografie.