François Villon byl francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges . Vyrůstal v chudobě, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. V roce 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života. Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce v roce 1455 i vraždy kněze, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, během čekání na výkon napsal podstatnou část Testamentů. Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let a od té doby o něm není nic známo. Verše psal pod pseudonymem Vaillant. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou např. jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada. O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer . Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková , která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně. Bývá také označován za prvního prokletého básníka a prvního moderního básníka. Ve svém díle mísí vysoký a nízký styl. Vysoký styl obsahuje prvky dvorské poezie, nízký styl má obhroublý až vulgární obsah. Často se setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch...

Giovanni Boccaccio – 21. prosince 1375 Certaldo) byl italský renesanční básník a novelista. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy. Byl nemanželský syn. Již v mládí byl otcem poslán do Neapole za obchodem. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. V této době se pro něj stala ideálem královnina nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegia di Madonna Fiammetta. Následovaly diplomatické mise v Avignonu a Římě. Studoval práva. Roku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy , do češtiny přebásněno roku 1984 J. Hiršalem, které bylo napsané v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře. Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní ; odtud také název cyklu a vypráví je deset mladých lidí , kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348. Katolická církev dílo odsoudila a na Indexu zakázaných knih byl Boccaccio uváděn až do konce 19. století; vyškrtnut z Indexu byl v roce 1900. Slavný básník pracoval až do své smrti 21. prosince 1375 . Byl pochován v kostele 'Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo' v rodném Certaldu. Neapolská fáze Léta 1340–1350 Hlavní dílo Pozdní dílo

Jozef Felix byl slovenský literární vědec, kritik, překladatel, dramaturg, pedagog. Po absolvování gymnázia v Ružomberoku studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a Univerzity Komenského v Bratislavě. Ve studiích ještě pokračoval na pařížské Sorbonně. Publikovat začal počátkem třicátých let, sledoval zejména vývoj nové slovenské poezie a prózy, překládal z francouzštiny, španělštiny, italštiny a češtiny. Učil na gymnáziích v Kláštore pod Znievom a Bratislavě, v roce 1940 získal doktorát filozofie. Byl autorem několika středoškolských učebnic. V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání. Po skončení druhé světové války se stal dramaturgem Slovenského národního divadla v Bratislavě . Následující dva roky pracoval v Literárněvědném ústavu Slovenské akademie věd. V letech 1951-1960 působil ve Slovenském vydavatelství krásné literatury, kde se jako redaktor a editor zasloužil o vydávání klasiků slovenské literatury. Současně se věnoval také překladům románské literatury. Od roku 1960 pracoval v Ústavu slovenské literatury a po vzniku Ústavu světové literatury a jazyků v jeho romanistickém oddělení. Jeho nejdůležitější stati a kritické práce vyšly v roce 1965 pod názvem Harlekýn skloněný nad vodou. V roce 1967 se stal docentem dějin románských literatur na Filozofické fakultě Univerzity Komenského.. Zde přednášel v letech 1967-1974. V roce 1991 se stal nositelem Řádu Tomáše Garrigue Masaryka III. třídy in memoriam.