Román je rozdělen do čtyř dílů složených z pojmenovaných kapitol. Začíná jako příběh Bětušky, sedmnáctileté dělnice z textilní továrny, kterou jako zázrakem nebo zvláštním přičiněním osudu takřka na první pohled omámí pětadvacetiletý Jindřich, syn jejího zaměstnavatele, nevyléčitelně nemocný tuberkulózou. Během týdne se Bětuška s podivuhodnou samozřejmostí stane členem jejich domácnosti, sblíží se s rodiči a s Jindřichem chce sdílet celou jeho existenci, tedy i nemoc a smrt. Tráví čas dlouhými, bezmála filozofickými rozhovory s členy rodiny, a také hrou na klavír, již cítí jako pokušení smrti. Když Jindřichovi zemře matka, je jeho další soužití s Bětuškou víc vzájemným trápením a pro Jindřichovo chřadnutí zůstává platonické. Až na Jindřichově úmrtním loži uzavírá pár nenaplněný sňatek. V třetím dílu knihy začíná druhá část Bětuščina osudu. Při jedné cestě od Jindřichova hrobu je jakoby jím samým vábena do lesa a potkává tam tři mladíky. Jeden z nich - Jiří - je Jindřichův bratranec: je k nerozeznání podoben Jindřichovi z doby před jeho nemocí a také portrétu z Jindřichova pokoje: je to i adresát Jindřichova nikdy neodeslaného toužebného dopisu, který Bětuška kdysi přepisovala. Setkání nejdřív vyhlíží jako příprava k nějakému násilí na dívce, brzy mu však dominuje vzájemné okouzlování Bětušky a Jiřího, milostné škádlení spojené s pokušením smrti. V průběhu doby po zvláštních činech a zkouškách postupně Jiří zaujme Jindřichovo místo po Bětuščině boku a dva ostatní mladíci oslnění Bětuškou mizí ze scény.

Přehledně vyprávěný román, napsaný v er-formě, obsahuje množství tradičních i originálních symbolů, jejichž interakce se dějí také v absolutních kategoriích zjevení, zaslíbení apod. Osciluje stále mezi skutečností a transcendentálnem a mezi jim příslušnými významovými celky; kterýkoli prvek jedné skutečnosti může se kdykoli stát prvkem skutečnosti druhé a naopak. Autor uvolňuje realistickou kauzalitu a do značné míry autonomizuje dialog a vyprávění, v ovzduší střídajících se jistot a nejistot se výrazně uplatňují postupy romantické. Duše a hvězda začíná jako iniciační román, postupně však přerůstá též v obecněji pojatý mystický erotický román s náznakem pojetí smrti jako cíle, v němž je ženský prvek, reprezentovaný především Bětuškou, konfrontován s prvkem mužským, který zastupují Jindřich a Jiří. Ženský element, jehož častým emblémem je duše a který má atributy andělské, vidí Durych v originální a dráždivé syntéze cudnosti a smyslnosti, mužský prvek je často symbolizován (chladnou a letící) hvězdou a má některé atributy ďábělské. Oba mají svou vlastní, možná rovnocennou krásu a jsou si vzájemně neodolatelně přitažlivé; vstupují spolu do hry, tedy dobrovolné činnosti na základě souhlasně přijatých pravidel a s předvídatelným průběhem, která je však ovlivňována zároveň zvenčí, pravděpodobně magií. Durychův poetický systém je založen na dynamismu protikladů, které se vzájemně doplňují a charakterizují, a na zvýznamňování celého textu zpomalováním děje, vznosným stylem (zahrnujícím také kontrasty, zejména lexikální, a bohatou eufonii) a pečlivou, často paralelní provázaností motivů. Také antropologicky jde o složitý, vnitřně pulzující a uzavřený systém s existenciálními sondami a analýzami, romaneskními postupy a sjednocujícím Bohem.