Miloš Pohorský byl český literární kritik a historik. Narodil se na pražském Žižkově v rodině bankovního úředníka. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze, kde maturoval v roce 1948. Poté studoval literární vědu a estetiku na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Ještě během studií v roce 1950 začal na katedře působit jako asistent na katedře české s slovenské literatury. V roce 1953 získal titul PhDr. obhajobou práce Boje o demokratickou linii literatury v padesátých letech 19. století. Od roku 1952 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Nejprve jako vědecký aspirant u Jana Mukařovského, od roku 1958 pak jako vědecký pracovník. V tomto roce rovněž obhájil kandidátskou práci s titulem Česká literatura od roku 1858 do let sedmdesátých. V ústavu pracoval s krátkými přestávkami až do roku 1990. Vedl postupně oddělení současné literatury , edičního a textologického oddělení , oddělení dějin české literatury . V letech 1964–1965 pracoval jako redaktor kulturní rubriky Rudého práva. Rovněž přednášel na filosofické a novinářské fakultě UK. V letech 1981–1982 byl rovněž externím dramaturgem Filmového studia Barrandov. Spolupracoval s divadlem Viola a s nakladatelstvím Československý spisovatel, kde byl v letech 1990–1992 ředitelem. Po odchodu do důchodu působil jako učitel na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy . Koncem padesátých let byl vedoucím kolektivu autorů, kteří vytvořili Dějiny české literatury, díl III.. Přispíval do časopisů Česká literatura, Impuls, Literární měsíčník, Literární noviny, Orientace, Plamen a další. Věnoval se především dějinám české literatury druhé poloviny 19. století. Byl členem řady redakčních rad a podílel se na vydání děl mnoha českých spisovatelů . K mnoha publikacím napsal doslovy....

Josef Hrabák byl český literární historik, teoretik a kritik, komparatista a univerzitní profesor české literatury. Jeho dcerou je jazykovědkyně Marie Krčmová. Po maturitě v roce 1931 studoval v letech 1931-1934 češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Doktorát filozofie získal v roce 1937 prací Staropolský verš ve srovnání se staročeským, habilitační práci Smilova škola obhájil roku 1946, v roce 1948 byl jmenován profesorem. Titul doktora filologických věd získal v roce 1956 prací Studie ze starší české literatury. V letech 1935-1945 učil na středních školách v Lipníku nad Bečvou a v Brně. Od roku 1945 přednášel na Filozofické fakultě MU v Brně, kam v roce 1953 přešel natrvalo, současně v letech 1946-1952 působil na brněnské pedagogické fakultě. V roce 1948 byl na jmenován na pedagogické fakultě řádným profesorem české a slovenské literatury a v letech 1950-1952 byl na této fakultě proděkanem. V roce 1953 přešel zpět na filozofickou fakultu a v letech 1954-1960 děkanem filozofické fakulty. Na konci padesátých let působil i jako prorektor Masarykovy univerzity. V letech 1953-1970 vedoucím katedry České literatury a literární vědy. Roku 1937 byl přijat do Pražského lingvistického kroužku. Byl předsedou Literárněvědné společnosti při Československé akademie věd , od roku 1952 byl členem vědecké rady Ústavu české a světové literatury ČSAV a vědeckým vedoucím brněnského pracoviště, které bylo zřízeno 1961 z jeho podnětu.  Byl členem uměnovědného kolegia ČSAV a hlavním redaktorem Památek staré literatury české . V roce 1965 by zvolen členem korespondentem ČSAV. Od roku 1970 byl členem redakční rady České literatury, v letech 1970-1972 hlavním redaktorem.  Byl také redaktorem Hosta do domu, Časopisu Matice Moravské , Literatury ve škole , redigoval List Sdružení moravských spisovatelů , Listy filologické (1961-1987...

Felix Vodička byl český literární historik a univerzitní profesor dějin české literatury. Od 40. let se podílel na činnosti Pražského lingvistického kroužku. V roce 1952 byl jmenován členem korespondentem ČSAV. Působil v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, jehož byl v letech 1968 až 1970 ředitelem. V roce 1970 nuceně odešel do výslužby. Felix Vodička je považován za přední osobnost českého strukturalismu 60. let 20. století. Ve studii Literární historie, její problémy a úkoly zformuloval strukturální koncepci literárněhistorické práce. Usiloval zejména o uplatnění teoretických kategorií na literárněhistorickou problematiku a přispěl k založení teorie literárněkritické recepce. V roce 1969 obdržel Řád práce. V témže roce byl oceněn při příležitosti setkání ke 40 letům od smrti Otokara Březiny, kdy obdržel pamětní medaili ke 100. výročí narození Otokara Březiny.