Ing. Josef Šafařík byl český filosof, esejista a dramatik. V roce 1931 získal titul inženýra vodních staveb. Od 1938 byl ve svobodném povolání; celé své dílo tvořil nepo­znán v Brně, na Grohově ul. č. 6/IV, za protektorátu žil v ilegalitě, pak ve vynuceném ú­straní. V květnu 1947 byla jeho první kniha Sedm listů Melinovi oceněna v anonymní soutěži nakladatelství Družstevní práce. Vyšla v srpnu 1948 a téhož roku v listopadu byla stažena z prodeje. Svůj esej Člověk ve věku stroje mohl vydat až v období relativního politického uvolněni v Liberci 1967. V roce 1991 mu byl udělen titul PhDr. h. c. Masarykovy university v Brně a Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. stup­ně. Jeho opus magnum je rozsáhlý esej Cestou k poslednímu, který vyšel krátce před jeho smrtí. Mimo jiné zde reflektuje problémy lidské existence, křesťanství a řecké kultury. Ovlivnil řadu známých osobností – Václava Havla, Antonína Přidala, Pavla Švandu, Jiřího Kuběnu atd. "Bezprostředně k Chartě Šafařík říká: „ale tím vypovídáš boj – boj moci.“ Později přichází s názorem: „teď začali dělat všichni politiku, ale kdo bude dělat kulturu?“ „Umělec má promlouvat svým dílem a politiku přenechat politikům“. Tento názor, je Šafaříkovým životním postojem, který je prakticky doložený v jeho vztahu k politickým aktivitám, jedná se tak o osobní ručení, kdy jeho myšlenky jsou realizovány v praxi. Vztah k Chartě nebyl nepřátelský, ale spíše přátelsko-kritický. Sám V. Havel chápe přitom Chartu jako něco „šafaříkovitějšího než Šafaříkův názor na Chartu.“ Protože to byl pokus o „osobní ručení“. Vedle „osobního ručení“ se nabízí hypotéza, že v Chartě je obsažen podobný postoj k moci, jakou měl Šafařík ve vztahu k státnímu útvaru. Ale důsledek dopadu Charty je zcela odlišný, neboť vypovídá boj moci a jde jí tedy moc. V případě Charty lze mluvit o možné inspiraci ze strany Šafaříkova myšlení, protože koncept dopisu Gustávu Husákovi vzniká až skoro 10 let poté, co Šafařík z...