Miroslav Krleža byl chorvatský spisovatel, básník, publicista a encyklopedista. Politicky patřil k levicové generaci chorvatských autorů, která se vyslovovala ostře proti tehdejšímu Rakousko-Uhersku, na což také doplatil – před koncem války byl degradován za své postoje. Aktivně se podílel na společenském životě v Jugoslávii, a to jak královské, tak socialistické. V meziválečném období byl členem KSJ, odkud byl ale vyloučen za své neortodoxní postoje, neboť odmítal koncepci umění, která se soustředila na socialistický realismus. Přispěl významně k vydávání časopisů Plamen , Književna republika , Danas a Pečat . V těchto časopisech uveřejňoval Krleža své názory a závěry, a to jak o domácí literatuře, tak i o politické situaci v zemi. Po druhé světové válce působil v záhřebském institutu lexikografie, kde se věnoval encyklopedické tvorbě. Krležu proslavila mnohá díla; jak romány , tak i rozsáhlé básnické sbírky, nebo i dramata, či knihy povídek. Jeho díla přeložil do češtiny Dušan Karpatský. V roce 1962 byl za celoživotní dílo vyznamenán chorvatskou Cenou Vladimira Nazora. V anketě Největší Chorvat se umístil na čtvrtém místě za J. B. Titem, Nikolou Teslou a Ruđerem Boškovićem.

Vladimir Nazor byl chorvatský spisovatel, lyrik a překladatel. Během druhé světové války byl v partyzánském hnutí a po ní působil v politice. Vladimir Nazor se narodil jako syn státního úředníka ve vsi Postira na dalmátském ostrově Brač, zde absolvoval základní školu. Od roku 1886 navštěvoval gymnázium ve Splitu, kde v roce 1894 maturoval. Následně studoval přírodní vědy, matematiku a fyziku ve Štýrském Hradci a jeden semestr v Záhřebu. Po promoci v roce 1902 působil jako učitelský praktikant ve Splitu, jako učitel v letech 1901–1903 v Zadaru, mezi lety 1903–1906 v Pazinu, poté v období 1906–1908 v Koparu, následně v letech 1908–1918 ve městě Kastav a poté v období 1918-1920 v Záhřebu. Poté byl ředitelem dětského domova v Crikvenici, nakrátko v roce 1926 působil v Sušaku. Poslední aktivní léta před odchodem do penze strávil v Záhřebu . Vladimir Nazor žil, s výjimkou krátkého pobytu na domovském ostrově Brač, trvale v Záhřebu. Od 30. prosince roku 1940 byl na základě vládního dekretu členem Chorvatské akademie věd a umění . Od 22. března 1948 byl členem Srbské akademie věd a umění v sekci literatury a jazyka. V parlamentních volbách v roce 1938 podporoval opozici vedenou Vladko Mačekem. Přestože už byl ve vyšším věku, koncem roku 1942 uprchl společně s Ivanem Kovačićem ze Záhřebu na lodi přes řeku Kupa k Titovým partyzánům, kde působil ve vedoucí funkci. Útěk později ztvárnil v díle Čamac na Kupi. V letech 1943 až 1945 byl předsedou Zemského protifašistického výboru národního osvobození Chorvatska a po druhé světové válce byl až do své smrti předsedou předsednictva Saboru Lidové republiky Chorvatsko. Vladimir Nazor je pohřben na záhřebském hřbitově Mirogoj. Nazor byl velmi plodný chorvatský autor. Jeho dílo obsahuje básně, balady, povídky, romány i eseje. Mnoho je...

Dinko Šimunović byl chorvatský spisovatel. Vyrůstal v malé vesnici nedaleko řeky Cetiny, severovýchodně od Splitu. Tento původní prostor s jeho patriarchálními tradicemi měl na něho mít v jeho pozdější práci silný vliv. Stejně jako jeho otec se stal učitelem. Po absolvování učitelského institutu v Arbanasi nedaleko Zadaru pracoval jako učitel v malých dalmatských vesnicích Hrvace a Dicmo . Teprve v této době se začal věnovat psaní. Roku 1905 v Zadaru vydal úryvek příběhu v časopise Lovor. Tím na sebe upozornil a byl přeložen na obchodní školu ve Splitu. Zde vyučoval od roku 1909 až do svého odchodu do důchodu a napsal zde také většinu svých literárních děl. V roce 1929 se kvůli svým dětem přestěhoval do Záhřebu, kde o čtyři roky později zemřel. Je pohřben na hřbitově Mirogoj v Záhřebu. Patřil mezi významné vypravěče chorvatské literatury 20. století. Realistickým vyprávěním oživil starý patriarchální svět jižních Slovanů, který chápal jako svět heroický a mizející a k němuž přistupoval v duchu starých lidových vyprávění. Byl svébytným typem vypravěče, který se vyvíjel nezávisle na literárních trendech své doby. Ve městě Sinj se nachází jeho pomník, jehož autorem je Ivan Meštrović. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dinko Šimunović na německé Wikipedii.

Narozen 26.6.1892 Lublaň, zemřel 29.8.1964 Lublaň. Slovinský prozaik.

Ivo Andrić byl jugoslávský prozaik, básník, esejista a diplomat z Bosny a Hercegoviny. Většinu svých děl napsal srbsky v ekavském nářečí. V roce 1961 získal Nobelovu cenu za literaturu. Ivan Andrić se narodil 10. října 1892 v obci Dolac u Travniku, kde byla jeho matka Katarina na návštěvě u příbuzných. Andrićovi rodiče byli oba katoličtí Chorvati a on byl jejich jediné dítě. Jeho otec, Antun, byl umělecký klempíř, který se uchýlil k práci školníka v Sarajevu. Dětství a rané mládí Andrić prožil v bosenských městech Travniku, Višegradu a Sarajevu, kde také v roce 1912 odmaturoval. V Sarajevu i napsal své první básně. Aktivně se zapojil do činnosti nacionalistického protirakouského hnutí Mladá Bosna. Mezi lety 1912 a 1914 navštěvoval univerzity v Záhřebu, Vídni a Krakově. Do literatury vstoupil roku 1914, kdy mu bylo vydáno několik básní časopisecky a ve sborníku Hrvatska mlada lirika . Během svého pobytu v Záhřebu se setkal i s A. G. Matošem. Ve válečných letech 1914–18 byl několikrát vězněn rakouskými úřady, přičemž jeho vina spočívala v aktivní podpoře jihoslovanského nacionalismu. Krátce po osvobození v roce 1918 vydal svou prvotinu, sbírku básní Ex ponto. Po ní následovali Nemiri . V tomto roce začal také svou úspěšnou diplomatickou kariéru jako velvyslanec ve Vatikánu; až do roku 1941 pracoval v jugoslávských diplomatických službách. V roce 1923 se stal vicekonzulem v rakouském Štýrském Hradci, kde mu bylo umožněno dokončit svá vysokoškolská studia. Diplomovou práci předložil na téma Die Entwicklung des geistigen Lebens in Bosnien unter der Einwirkung der türkischen Herrschaft . V roce 1926 byl přijat do Srbské akademie věd a umění . Publikoval několik kratšíc...

Vladimir Levstik , rozený Ciril Levstik, byl slovinský spisovatel, básník a překladatel především z ruštiny. Narodil se ve Šmihelu nad Mozirjem. Otec Michael byl učitel. Měl dva mladší sourozence. Jeho křestní jméno bylo Ciril, jméno Vladimir začal používat až v roce 1904. V roce 1887 byl jeho otec přemístěn do obce Št. Andraž nad Polzelo, kde Levstik strávil své dětství a chodil na základní školu. V letech 1896–1899 navštěvoval gymnázium v Celji, v letech 1899–1901 v Mariboru a v letech 1901–1903 v Lublani. Roku 1903 zanechal studia, podle některých zdrojů kvůli chudobě, podle jiných kvůli sporům s otcem. Byl to druhý Slovinec , který se živil jako spisovatel, básník a překladatel z povolání. V letech 1906 a 1907 žil v Paříži, kde se seznámil s literárními směry a proudy. Kvůli své účasti v nacionalistickém hnutí byl během 1. sv. války zavřen v internačním táboře v Mittergrabernu. Zavřen byl až do roku 1917. Po propuštění se nesměl vrátit do Lublaně, proto žil v Praze, kde také vzniklo jeho dílo Zápisky Tiny Gramontové. Potom se přestěhoval ke své sestře Věře, která pracovala jako učitelka na základní škole v Št. Juriju pod Taborom v Savinjské dolině . U ní zůstal do dubna 1918, překládal Dostojevského a psal své nejlepší dílo "Gadje gnezdo". Po návratu do Lublaně onemocněl a léčil se v Kranji. Od roku 1932 žil v Paříži. Své poslední léta strávil v Celji, blízko svého rodného kraje. Roku 1957 tam i zemřel. Básně začal psát už na základní škole. Roku 1903 vyšla jeho první báseň v Ljubljanskem zvonu. Respektovaným básníkem byl hlavně v letech 1906-1910. Spolupracoval především s novinami Ljubljanski zvon, Slovan, Slovenka a Naš list. Jeho prvním básnickým tématem byla jeho vlast a národní motivy. V romanci Kralj Matjaž se objevují motivy svobody a bojácnosti. V jeho poezii můžeme nalézt neustálé hledání smyslu života, zoufalství, a zklamání nad sebou samým i celým světem....

Slovinský básník a prozaik; novinář. Predstavitel sociální poezie expresionistického ražení, se značným slklonem k volnému verši a k rytmické próze. Zpracoval sociální a partizánskou tematiku, v jeho poezii jsou časté robotnické náměty.

Dragomir Vasić, známý též jako Dragiša byl srbský politik, místopředseda Srbského kulturního klubu. Byl hlavním ideologem četniků během druhé světové války. Před válkou pracoval jako právník. Bránil několik komunistů, kteří působili v ilegalitě, a kteří byli přirozeným cílem tehdejší vlády. Znal se s Miroslavem Krležou a Slobodanem Jovanovićem. Byl členem Srbské akademie věd a umění. Po roce 1929, kdy král Alexandr vyhlásil diktaturu, byl považován za údajného spolupracovníka komunistů. Na začátku druhé světové války se Vasić přidal k četnikům Dragoljuba Mihailoviće, kde získal přezdívku Čiča Dragiša. Stal se členem Ústředního národního odboru četnické armády. Na konci války se oddělil od Mihailoviće a spolu s Pavlem Đurišićem chtěl uniknout případnému zajetí ze strany partyzánů. Svůj pochod zahájil směrem z Černé Hory nedlouho po Bělehradské operaci. Po prohrané bitvě na Lijevče polju se vzdal; byl zajat ustašovci v samotném závěru války a zabit v koncentračním táboru Stara Gradiška v dnešním Chorvatsku.

Petar S. Petrović, srbsky Петар С. Петровић, byl srbský prozaik a dramatik chorvatského původu. Petrović absolvoval hereckou školu v Záhřebu a poté působil jako herec v divadlech v Sarajevu, ve Sjopji a později Bělehradu, kde roku 1939 založil se skupinou herců soukromé divadlo Umetničko pozoriště . Ve své literární činnosti se zaměřoval především na sociální tématiku, scénicky významné jsou jeho dramatizace románů Jakova Ignjatoviće a Svetolika Rankoviće.

František Muzika byl český malíř, ilustrátor, typograf a scénograf. V letech 1918–1924 studoval Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Jakuba Obrovského, Karla Krattnera a Jana Štursy. Poté odjel do Paříže, kde v letech 1924–1925 pokračoval ve studiích na Académie des beaux-arts. V letech 1945–1970 působil jako profesor na VŠUP v Praze ve Speciálním ateliéru užité grafiky ke knižní úpravě a plakátu. V roce 1921 vstoupil do Devětsilu, ale hned následující rok přešel do SVU Mánes. Dále byl členem Nové skupiny. Od roku 1927 spolupracoval s Otakarem Štorch-Marienem a stal se uměleckým ředitelem nakladatelství Aventinum a redaktorem časopisu Musaion. Později pracoval pro nakladatelství Melantrich a František Borový. Byl též významným scénografem, navrhl přes 100 výprav, z toho v letech 1927–1947 provedl 43 výprav pro Národní divadlo v Praze. Vedle rozsáhlé malířské činnosti se věnoval volné, užité a drobné grafice, ilustraci, typografii, karikatuře, výtvarné kritice a scénografii. Byl těsně svázán s meziválečnými avantgardními proudy a ve svých úpravách uplatňoval výrazový repertoár „nové typografie“, přesto má jeho typografická tvorba spíše klasicistní charakter. Muzikovou nejvýznamnější teoretickou prací je dvousvazkové monumentální dílo Krásné písmo ve vývoji latinky , které bylo vydáno i v německém překladu . Jaroslav Seifert, se loučí a vzpomíná na svého celoživotního přítele těmito slovy: Muzikovy obrazy a kresby jsou zastoupeny v mnoha českých a mezinárodních galeriích, včetně Centre Pompidou, Paříž. V Československu začal vystavovat v r. 1922. Článek o historii Pražského jara. Obrázky - logo od F. Muziky zdobi průčelí Rudolfina a Obecního domu.