1. prosince 1941 byl Pavel Stránský spolu s tisícem mladých mužů deportován do Terezína jako takzvané \"stavební komando\". Museli připravit koncentrační tábor na příchod desetitisíců Židů z celé Evropy. Přestože to byla teprve \"předsíň\" k peklu vyhlazovacích táborů na východě, hrozila i zde každý den smrt. Již velmi brzy bylo mnoho mladých mužů popraveno jen proto, že hledali kontakt k okolnímu světu. Stránský zažil už dávno předtím ve vlastní rodině velké utrpení, které rasové šílenství nacistů zejména pro židovské obyvatelstvo představovalo. Jeho otec neunesl četná ponižování, omezování, ukradení majetku a vzal si život. Jedině láska k jeho ženě Věře dodávala Pavlovi Stránskému sílu k přežití. Oba se vzali v Terezíně. \"Svatební cesta\" vedla v prosinci 1943 do Osvětimi. Pavel Stránský se tam obětavě staral o děti. Přes vraždění miliónu lidí se v dětském bloku zoufale pokoušeli tajně vyučovat, podporovat kreativitu a neztrácet životní optimismus. Téměř nikdo neunikl smrti. Pavel Stránský byl 1. června 1944 v prvním transportu, kterým vězni opustili Osvětim živi. Tisíc vězňů, kteří ještě byli do jisté míry při síle, bylo převezeno do Schwarzheide v Sasku k takzvanému zlikvidování prací. 18. dubna 1945 chtěli SS vzhledem k blížící se porážce zahladit stopy, a poslali poslední přeživší na hrůzný pochod smrti, který končil zase v Terezíně. Zde se dočkal Stránský osvobození. Po velmi rozmanitém profesním životě, mimo jiné v nakladatelské branži, informuje Pavel Stránský po celém světě na různých přednáškách a setkáních s mládeží o historii holokaustu.