Obsáhlá biografie Borise Viana – takřka mytického jazzmana, písničkáře, originálního prozaika a souputníka existencialistů – přiblížuje tragický lidský rozměr a myšlenkovou hloubku tohoto autora a zároveň podává plastický obraz doby, kdy pařížské Saint-Germain-des-Prés znamenalo pro francouzský umělecký život totéž co svého času Monmartre nebo Montparnasse.

Málokterému francouzskému spisovateli druhé poloviny dvacátého století se u nás doslalo tak vřelé čtenářské odezvy jako autorovi Pěny dní, ba lze říci, že Boris Vian tkví v povědomí českých čtenářů snad i pevněji než slavný předobraz románového Jean-Sol Parlra. Postupně jsme objevovali Viana romanopisce, povídkáře a nejnověji i textaře, ale také fiktivního Vernona Sulttvana, autora skandálních románů americké drsné školy, nebo průvodce čtenáře po čtvrti Saint-Germain-des-Prés. O to více vynikne tragika osobního a zejména autorského osudu tohoto spisovatele, jehož velikost se nám dnes jeví nezpochybnitelná. Philippe Boggio, novinář působící v prestižním francouzském deníku Le Monde, čerpal látku pro svou zasvěcenou biografii z písemných pramenů i ústních svědectví Vianových blízkých. Podařilo se mu podat plastický obraz jeho života od idylického dětství – se zhoubnými následky pro osobnost, ale šťastnými pro literaturu – až po tragicky předčasnou smrt, s jejíž hrozbou Vian vlastně neustále žil. Vyvstává před námi Vian slušný hoch i Vian zlatomládežník, Vian recesista a žertéř a Vian vášnivý jazzman, Vian inženýr a Vian patafyzik, Vian syn, otec, manžel a milenec, Vian písničkář, přítel exislencialistů a zneuznaný spisovatel, jehož zabilo jeho ďábelské druhé já, autorský pan Hyde-Vernon Sullivan.

Verše přeložil Jiří Dědeček.