Johann Wolfgang Goethe, od roku 1782 von Goethe , byl německý básník, prozaik, dramatik a politik. Narodil se ve svobodném říšském městě Frankfurtu nad Mohanem jako syn velmi zámožné rodiny. Vystudoval práva v Lipsku a ve Štrasburku. Krátce působil jako koncipient na Říšském komorním soudu ve Wetzlaru. V roce 1775 se usadil ve Výmaru, hlavním městě malého, ale kulturně důležitého Sasko-výmarského vévodství. Zde působil jako právník, byl dvorním radou a ministrem státní správy. V mládí se seznámil s Johannem Gottfriedem Herderem, jejich přátelství a Herderova filosofie ovlivnily jeho tvorbu. V raném období své literární činnosti byl čelným představitelem hnutí Sturm und Drang. Hodně cestoval, při návštěvě Itálie, zvláště Říma a tehdy samostatné Sicílie , se seznámil s antikou, kterou pokládal za vrchol kultury. Také antické Řecko považoval za nedostižný vzor. Ve vyšším věku velmi často navštěvoval Čechy, resp. západočeská lázeňská místa, především Teplice a Karlovy Vary. Později si oblíbil Mariánské Lázně, kde se v roce 1821 seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow. Sbíral nerosty a minerály. V roce 1799 přišel do Výmaru také jeho přítel, básník a dramatik Friedrich Schiller, aby mu byl nablízku. Oba literáti se navzájem ovlivňovali a vytvářeli významná díla. Např. již rok 1797 je považován za jejich „rok balad“. Jak Goethe, tak Schiller se stali již během svého života slavnými básníky a dramatiky. Goethe zemřel ve Výmaru v roce 1832 ve věku 82 let a byl tam také pohřben. Jako význačná dějinná osobnost je uznáván jak v Německu, tak po celém světě. Johannův otec Johann Caspar Goethe studoval práva také v Lipsku a pracoval u Říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Podnikl cesty do Paříže a Říma. Dále své povolání již nevykonával. Rodina žila z výnosů majetku ve Frankfurtu nad Mohanem, v prostorném domě v ulici Großer Hirschgraben (Velký Jelení přík...

Karel Krejčí byl český spisovatel, slavista, bohemista, významný polonista, literární historik, autor popularizačních knih o Praze a vysokoškolský pedagog. Maturoval na malostranském gymnáziu v roce 1923. Pak začal studovat bohemistiku a germanistiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Namísto germanistiky brzy začal studovat polonistiku. Jeho učiteli byli např. Marian Szyjkowski, Jan Máchal, Jan Jakubec a Otokar Fischer. V letech 1927–1928 absolvoval stáže na univerzitách v Krakově a ve Varšavě. V roce 1928 získal doktorský titul na základě práce Polské hnutí revoluční v letech 1830–1846 a české národní obrození. Od 1929 byl asistentem slovanského semináře na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1934 se habilitoval jako docent polonistiky prací Polská literatura ve vírech revoluce. V průběhu druhé světové války, v době uzavření českých vysokých škol, působil jako středoškolský profesor na obchodní akademii v Praze a dále pracoval ve Slovanském ústavu. V roce 1945 byl jmenován mimořádným a v roce 1948 řádným profesorem polského jazyka a literatury na filozofické fakultě UK. V roce 1955 byl jmenován členem korespondentem Československé akademie věd, doktorem věd pro obor filologických věd se pak stal o rok později. V roce 1956 se ve funkci prorektora postavil na stranu studentů, žádajících obnovení akademických svobod. Proto byl v roce 1958 propuštěn z fakulty. Poté pracoval ve Slovanském ústavu, v Ústavu jazyků a literatur a posléze v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V roce 1975 odešel do důchodu. Působil rovněž v Klubu Za starou Prahu, byl 1977–1979 jeho předsedou.