- první vydání v roce 1873 v časopise Lumír
GENEALOGICKÁ CHARAKTERISTIKA:

Epická báseň o sedmi zpěvech s národně historickou tématikou.

LITERÁRNĚ HISTORICKÝ KONTEXT:

Svatopluk Čech žil v období národního obrození, vyrůstal pod vlivem svého vlasteneckého otce a verši zejména K.H.Máchy a Jana Kollára.
Jedná se o první větší epickou báseň Svatopluka Čecha, avšak text je pro Svatopluka naprosto typický (národní, veršovaný).

NÁMĚT:

Námětem Čechovi posloužila skutečná náboženská skupina adamitů, která se nejpravděpodobněji osamostatnila v roce 1420, vyznávala mnohoženství. Historické prameny o adamitech hovoří jako o "zvrhlé sektě, která za hřích nepovažovala naprosto nic". Ještě v roce 1421 sektu dle historických pramenů rozprášil Jan Žižka.

KOMPOZICE:

Sedm zpěvů je dále členěno. Na začátku skoro každého zpěvu je text "vypravěčův?" neoznačený, jinak podobně jako v dramatu - vždy textu předchází řádek označující název postavy, která hovoří.

DĚJ:

První zpěv naznačuje vznik adamitů, popis jejich filozofie. Postava nazvaná Mojžíš pálí bibli jako satanský text napsaný lidmi. Všichni jásají, že v nich je Bůh a že je určitě super, když bude každá žena patřit všem atd.

Mojžíš: "Zítra hubme Satanova syna,
pro dnes rozkoše se chopme číší!
Na kobercích květů, v libém šeru
Objímejme vábnou boží dceru;
blaha zdroj, co ze rtů sladkých prýští..."

Ve druhém zpěvu (bez úvodního textu) se seznamujeme s Adamem a Henochem, kteří cítí, že s adamitskou vírou je něco v nepořádku. Sami se adamity necítí, ale již nyní předpovídají, že právě oni dva budou vždy samotné jádro adamitů.

Zpěv třetí: skupina se vrací z loupežné výpravy. Samson přináší k nohám Mojžíše krásnou živou ženštinu, ten dožaduje vysvětlení, co to má znamenat - ačkoliv obvykle zajatce neberou, Samson se rozhodl tuto kněžku ušetřit a žádá od Mojžíše, aby ji přijal mezi adamitky. Kain odporuje, že ji mají zabít.
Ve třetím zpěvu je vícekrát hezky popsaná krutost adamitů:

Kain: "Na kamenné desce, mnichů hrobě,
mladistvá se matka choulila,
k ňadru krásné přivíjejíc robě
ustrašeně zraky poulila.
Chvíli zřel jsem pěkné na skupení --
matka zděšena své robátko
šatem zastřela jak po lupení
růže ukrývá své poupátko --
zafičel můj cep a rudou vlnou
zbordil poupátko i růži plnou..."

Mojžíš nakonec řekne, že kněžka je krásná a proto "bohů sestrou dívenka tak buď", k radosti Adama, který v ní spatřuje nebezské anděly.

Ve čtvrtém zpěvu se blíže seznamujeme se Sulamit, adamitkou, která ačkoliv dává všem, miluje Adama, a krásná i když stále ještě spící kněžka je jí trnem v oku.
Lilita a Jiřík se také objevují zde, jsou to adamitské děti, malé, hodné, nevinné (Lilita si stěžuje na Kaina. Dost pravděpodobně by Kain rád i ji anebo s ní občas i něco má, holt všechny ženy všem, tak i ty malé). Ještě se tu objevuje první zmínka o tom, že se Táborníci chystají na adamitky.
V pátém zpěvu se probouzí Jitka, krásná kněžka. Adam jí vysvětluje, že se nemá čeho bát, že ji ochrání atd. - prostě že ji miluje. Adam od ní odejde. Přijde za ní Sulamit, ta Jitce s dýkou v ruce vysvětlí, že Adam patří jen jí a zabije ji.
Zpěv šestý: Adamité se chtějí potěšit s krásnou kněžkou, a i když Henoch i Samson nenápadně naznačují, že až bude zcela zdravá, bude s ní více "srandy", Mojžíš s adamity souhlasí a v čele všech se vydá do jeskyně, kde spí už mrtvá kněžka. V jeskyni Adam klečí nad kněžkou. Oznámí všem, že je mrtvá a pak se chytne s Mojžíšem, že už s nimi nebude, že už nechce být adamitou. Mojžíš souhlasí a vydá rozkaz, aby tedy Adama upálili - vtom vstává Sulamit, ať si to rozmyslí, že ona chce s Adamem. Což tedy Mojžíšovi vůbec nevadí, a tak dají přioutat k hranici Adama i Sulamit.
Rozhodnou se ale hranici zapálit až poté, co svedou boj s Táborníky.
Zpěv sedmý: Zatímco jsou všichni adamiti šťastní, přichází k nim husický kněz, aby jejich víru obrátil správným směrem; dal jim šanci obrátit se. Ale smůla, Mojžíš ho setne kyjem. Tak začne boj. Z dálky na ně střílí nějaký tábornický lučišník povzbuzován slepou starou ženštinou z tábora. Zabije Adu i Mojžíše (Mojžíš je trochu překvapen a i s šípem v boku strašně dlouho mluví než umře). Žižka vyzývá své lidi, aby je hezky pobili a zajatce nebrali.
Kain čapne Lilitu a snaží se s ní utéci kamsi pryč (té se to moc nelíbí). Samson tedy "majzne" Kaina kyjem a obě děti chce vzít do bezpečí.

"Proti nim se čeří, vypíná
vlna boje děsném ve příboji
a v ní Samson s něžným břemenem
navždy pohřbil strašnou sílu svoji..."

Je po bitvě, Žižka nakazuje nechat Henocha živého, jako staršího, který podá svědectví o barbarství adamitů. Potom si všimnou i Adama a Sulamit. Henoch jim říká, že jsou "husité to námi zajatí", ale Adam se práskne tím, že není adamita ani husita. "Kým tedy jsi?" ptají se táborníci, on chvíli mluví, vysvětluje jim svou filozofii života. Žižka však prohlásí: "Adamitů horší bludař jest" a tak zapalí hranici a Adam i Sulamit umírají.

POSTAVY:

Vedlejší postavy ze skupiny adamitů: adamité a adamitky - blíže neurčený počet členů náboženské skupiny, Ada, Samson, Jubal, Kain - záporná postava, Lilita + Jiřík: adamitské děti, symboly nevinnosti

Postavy ze skupiny táborské: husitský kněz, Hoch - z družiny táborníků zabije Adu i Mojžíše, Tábornitka - slepá žena, dodávající odvahu Hochovi, vůdce čety táborské - Jan Žižka

Ústřední postavy
Mojžíš: vůdce skupiny
Sulamit: miluje Adama
Henoch: starší muž; přítel Adama - pochybuje o Mojžíšově učení
Adam: mladý muž, zamiluje se do Jitky, pochybuje o Mojžíšově učení
Jitka: překrásná kněžka, kterou zabije Sulamit

ČAS:

Určení času je obzvláště složité. V celém románu není ani zmínka o datu či době, po jakou se odvíjí děj. První zpěv naznačuje samotný vznik adamitů, poslední pak jejich konec. Z historických pramenů se mi podařilo zjistit, že adamité se od ostatních husitů odloučili na podzim 1420 a u Nežárky byli poraženi na jaře roku 1421. Lze tedy předpokládat, že se děj básně neodehrává déle než rok.

PROSTOR:

Explicitně není nikde uvedeno, můžeme se ale domnívat, že se jedná o Ostrov u Hamru nad Nežárkou, čemuž nasvědčuje i zpěv první: "Ostrove! Jak snící pachole v Nežárčině odpočíváš lůně..."

SMYSL A HODNOTA DÍLA:

Kromě zřejmého účelu informovat a předvést situaci adamitů, nese zajisté báseň poselství o době, v níž byla napsána. Nácházíme zde rozpory mezi kolektivem a jedincem, ideály a skutečností i idealismem a materialismem. Tyto rozpory prochází celým dílem, nejvíce je však pociťujeme u Adama i Honecha ve druhém zpěvu a v samotné dějové zápletce.
Jako podstatné pro dnešní čtenáře považuji informaci o samotné skupině adamitů, ale i o krutosti, která je v básni (obdobně jako ve skutečnosti) doménou adamitů, stejně jako husitů.
Toto dílo nepovažuji za vyhaslé, neboť problémy, na které Čech reagoval ve druhé polovině 19. století, jsou v určitých adaptacích aktuální i v dnešní době.
Čech hlavně varuje: Svobodu ano, ale všeho s mírou - jinak to zle dopadne a cesty zpět není.

ZÁVĚR:

Kniha má něco kolem 100 stran. Obsahuje spoustu přírodní lyriky, takže kdo není na tento druh literatury zvyklý, velmi pravděpodobně se mu bude číst dost špatně.