Karel Václav Rais
Zapadlí vlastenci

1970 | Nakladatelství Vyšehrad

Toto dílo bylo věnováno národním buditelům a učitelům. Během své pedagogické činnosti na Vysočině K. V. Rais poznal, co znamená obětavá vlastenecká činnost pro malou vesničku. V pramenech pro své dílo se vrátil k národnímu obrození čtyřicátých let 19. století.

Hlavním zdrojem mu byly zápisky Věnceslava Metelky, …podučitele v krkonošských Pasekách nad Jizerou u Vysokého nad Jizerou , kam svoje dílo situoval.
Nerad nastupoval Karel Čermák místo učitelského pomocníka v Pozdětíně. Po smrti dědečka, který se o něho po smrti staral, musí opustit učitelský ústav v Jičíně. Přijat je však srdečně od sousedů i učitele Čížka, ten má některé rysy Metelkovy a lidumilného faráře Stehlíka. Ti jsou duší kulturního života dědinky, která ” preceptora ” překvapuje i získává. Jsou pilnými čtenáři, mají spojení s Prahou – české knihy, časopisy – pan učitel má mnoho knih a školička svou knihovničku. Muzikanti jsou znamenití. Kostel zní hudbou i zpěvem, muzicíruje se na faře, kantoři si zahrají i o zábavách, vždyť učitelův plat je hubený – a podučitel není placen vůbec, učí za stravu ! Společně s panem farářem připraví i pestrou besedu, kde se hraje, deklamuje, zpívá, událostí jsou i větrovská ochotnická představení, z nejstarších v Čechách. Kolem této činnosti se pozná a sblíží Karel s Albínkou, farářovou neteří. Marné jsou svody mladé vdovy Žalákové ze mlýna. Ta nakonec aspoň ostouzí. Albínčinu otci, který o dceřině lásce neví, s výsměchem vyzradí, že mladý podučitel je nemanželský, že se pan ženich “vyspal v kopřivách” … Pohoršený otec stěhuje dceru do Prahy. Mladí si najdou cestičku, jak si psát, Albínka se zapřísahá, že si jiného nevezme. Karel má krásný hlas, při uvítání nového hraběte Vladimíra, nakloněného českým národním snahám, upoutá přednesem písně Kde domov můj. Shodou okolností je přítomen i Čermákův nehodný otec, inspektor na penzi, který se zhroutí, když zjistí, že jde o jeho syna . Výtečně dopadne i hraběcí vizitace ve škole, žáci umějí, panu hraběti na faře moc chutná … A tak později za mladého preceptora ztratí slovo i s dalšími Čermákovými přáteli. Vlastenci se vydají do Prahy, která je zarazí svým německým nátěrem i mluvou, ale zhlédnou řadu památností i řadu buditelů – a Karel se vidí s Albínkou. Otec pak ustoupí, když se Čermák stane kantorem v Milově. Toto dílo bylo věnováno národním buditelům a učitelům. Během své pedagogické činnosti na Vysočině K. V. Rais poznal, co znamená obětavá vlastenecká činnost pro malou vesničku. V pramenech pro své dílo… se vrátil k národnímu obrození čtyřicátých let 19. století.

Hlavním zdrojem mu byly zápisky Věnceslava Metelky, podučitele v krkonošských Pasekách nad Jizerou u Vysokého nad Jizerou , kam svoje dílo situoval.
Nerad nastupoval Karel Čermák místo učitelského pomocníka v Pozdětíně. Po smrti dědečka, který se o něho po smrti staral, musí opustit učitelský ústav v Jičíně. Přijat je však srdečně od sousedů i učitele Čížka, ten má některé rysy Metelkovy a lidumilného faráře Stehlíka. Ti jsou duší kulturního života dědinky, která ” preceptora ” překvapuje i získává. Jsou pilnými čtenáři, mají spojení s Prahou – české knihy, časopisy – pan učitel má mnoho knih a školička svou knihovničku. Muzikanti jsou znamenití. Kostel zní hudbou i zpěvem, muzicíruje se na faře, kantoři si zahrají i o zábavách, vždyť učitelův plat je hubený – a podučitel není placen vůbec, učí za stravu ! Společně s panem farářem připraví i pestrou besedu, kde se hraje, deklamuje, zpívá, událostí jsou i větrovská ochotnická představení, z nejstarších v Čechách. Kolem této činnosti se pozná a sblíží Karel s Albínkou, farářovou neteří. Marné jsou svody mladé vdovy Žalákové ze mlýna. Ta nakonec aspoň ostouzí. Albínčinu otci, který o dceřině lásce neví, s výsměchem vyzradí, že mladý podučitel je nemanželský, že se pan ženich “vyspal v kopřivách” … Pohoršený otec stěhuje dceru do Prahy. Mladí si najdou cestičku, jak si psát, Albínka se zapřísahá, že si jiného nevezme. Karel má krásný hlas, při uvítání nového hraběte Vladimíra, nakloněného českým národním snahám, upoutá přednesem písně Kde domov můj. Shodou okolností je přítomen i Čermákův nehodný otec, inspektor na penzi, který se zhroutí, když zjistí, že jde o jeho syna . Výtečně dopadne i hraběcí vizitace ve škole, žáci umějí, panu hraběti na faře moc chutná … A tak později za mladého preceptora ztratí slovo i s dalšími Čermákovými přáteli. Vlastenci se vydají do Prahy, která je zarazí svým německým nátěrem i mluvou, ale zhlédnou řadu památností i řadu buditelů – a Karel se vidí s Albínkou. Otec pak ustoupí, když se Čermák stane kantorem v Milově.

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	263 , 24 nečíslovaných obrazových příloh
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Adolf Kašpar
Editor:	Ladislav Janský
Vydání:	Vydání dvanácté
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	2. 3. 2024 12:34
Číslo položky:	775620

O autorovi

Karel Václav Rais

Karel Václav Rais byl český prozaik s regionálním zaměřením na Podkrkonoší a Hlinecko, autor knih pro děti a mládež. Je jedním z představitelů českého literárního realismu a tvůrců tzv. venkovské prózy. Svým dílem navazoval na Němcovou, Nerudu, Hálka a Světlou. Spoluzaložil a posléze i spoluredigoval beletristický časopis Zvon. Narodil se v Bělohradě . Pocházel z chudé rodiny, jeho matka byla švadlenou, otec rodinu zabezpečoval prací na poli a tkalcováním. Rais měl s rodiči harmonický vztah. I díky nim a jejich laskavé péči si k rodnému kraji vytvořil silné pouto. Pro Raisův malý vzrůst, tělesnou slabost ho rodiče chtěli dát na krejčovské nebo hodinářské řemeslo. Rais však ve škole dosahoval výborných výsledků, patřil mezi nejlepší žáky, a proto rodiče své rozhodnutí přehodnotili. Nakonec byl Rais poslán na studia do nedalekého Jičína. Na tamním učitelském ústavu složil v roce 1877 maturitní zkoušku. Maturitní zkouška na učitelském ústavu se skládala ze všech vyučovacích předmětů. Rais však v tomto představoval výjimku, neboť některé zkoušky mu byly prominuty. Znalosti musel prokazovat pouze z fyziky, českého jazyka, zeměpisu a pedagogiky. Téhož roku nastoupil Rais jako učitel na malou školu v Trhové Kamenici. O jeho umístění rozhodl vliv ředitele učitelského ústavu v Jičíně a slovo Raisových rodičů. Sám rodný kraj opouštěl nerad a skutečnost, že bude od domova tak vzdálen, nesl velice těžko. Ve své knize Ze vzpomínek na tuto událost vzpomíná: „Železné hory – cíl mé cesty – tam, tam někde mezi jejich vrchy budu žíti příští své dni! Stín padl na duši.“ Patrně vlivem studeného pokoje, v němž Rais za dobu trhovokamenického působení žil, a vlivem hry na varhany v zimním období trpěl akutním kloubním revmatismem. Mimo školu žil v Trhové Kamenici osamělým...

Více od autora