Eliška Krásnohorská: Z pohádky do pohádky

Eliška Krásnohorská, Anežka Čermáková-Sluková
Z pohádky do pohádky

1929 | Nakladatelství Jos. R. Vilímek

Vybrané pohádky ze sbírek Z daleka i z blízka, Pohádky naší babičky, Z pohádky do pohádky podávají nejen malým čtenářům obraz literárního odkazu velké spisovatelky a dokazují, že vedle oblíbených příběhů Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena mají v našich knihovnách trvalé místo i příběhy Elišky Krásnohorské. Titul il…us troval Artuš Schreiner. Kromě pohádek psala E. Krásnohorská i lyrickou poezii a prózu pro ženy. Vybrané pohádky ze sbírek Z daleka i z blízka, Pohádky naší babičky, Z pohádky do pohádky podávají nejen malým čtenářům obraz literárního odkazu velké spisovatelky a dokazují, že vedle oblíbených příb…ěhů Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena mají v našich knihovnách trvalé místo i příběhy Elišky Krásnohorské. Titul ilus troval Artuš Schreiner. Kromě pohádek psala E. Krásnohorská i lyrickou poezii a prózu pro ženy.

Stav

Opotřebená

vazba povolená, část knižního bloku volně

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Opotřebená, vazba povolená, část knižního bloku volně
Vazba:	pevná
Počet stran:	232, 142 s., [18] l. obr. příl
Jazyk:	česky
Vydání:	5. vyd.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	22. 10. 2024 18:43
Číslo položky:	1034855

O autorech

Eliška Krásnohorská

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Eliška Pechová, v matrice Elisabeth Dorothea , byla česká básnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka. Narodila se v Praze v druhém manželství řemeslníka Andrease Pecha a Dorothey Kateřiny Vodvářkové , jako sedmé dítě z osmi sourozenců. Z prvního manželství s Marií Svobodovou měl její otec tři děti – Josefa lékaře, Karla a Marii , z druhého s Dorotheou – Jindřicha hudebního skladatele, Adolfa fotografa, Julianu Pallovou , Elišku a Dorotheu učitelku a malířku. Otec mylně odvozoval svůj původ ze šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory, podle kterého si Eliška později zvolila pseudonym. Matka, která pocházela z Blatné zajistila dětem vzdělání, zprvu v Plzni. Eliška získala patřičné vědomosti v pražské německé dívčí škole Svobodově a s pomocí strýce Vojtěcha, bratrů i přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se mj. hře na klavír, zpěvu a malovat. Mezi literární osobnosti okruhu Ruchovců ji uvedli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek Zabývala se emancipačním hnutím žen, byla členkou a pak i starostkou Ženského výrobního spolku českého, který založila roku 1871 Karolina Světlá. Roku 1901 se po Josefíně Humpal-Zemanové stala redaktorkou Ženských listů a psala do časopisu také své články. Sehnala přes 4 810 podpisů pod petici říšské radě za otevření dívčího gymnázia, aby dívky získaly maturitu a poté povolení studovat na univerzitě. V Petici nezmínila Minervu, neboť tento spolek ještě neexistoval. Liknavý postoj vídeňské vlády, nezájem veřejnosti a českých žurnalistů ji přiměl k založení soukromého dívčího gymnázia. V červnu 1890 vypracovala provolání Vzdělanstvu českému! v němž ohlásila budoucí založení Minervy, spolku pro ženské studium, který toto dívčí gymnázium bude vydržovat. Žádost o povolení spolku...

Více od autora

Anežka Čermáková-Sluková

Anežka Čermáková Sluková v matrice Aneška – 7. března 1947 Praha) byla česká učitelka, spisovatelka, překladatelka a etnografka. Rodiče Anežky Čermákové Slukové byli Jan Sluka – „chaloupník“ v Pasekách – a Josefa Sluková Mužáková. Sourozenci: Maria , Josefa , Ludmila , Jan Nep. Cyril , Johanna , Petr , Karolina a Božena V dětském věku ji v roce 1877, po úmrtí otce, vzala k sobě do Prahy teta – spisovatelka Karolína Světlá . V Praze navštěvovala školu Ženského výrobního spolku českého a složila zkoušky na učitelku ručních prací. V roce 1901 se provdala za Josefa Čermáka. Už v mládí se zapojila do pražského literárního dění. V 90. letech spolupracovala s Eliškou Krásnohorskou, se kterou vydala řadu pohádkových knih. Naučila se polsky a překládala. Karolině Světlé se stala společnicí, pak tajemnicí a sekretářkou. Dělala korektury, jazykově upravovala a zapisovala díla, která jí Karolina Světlá v době své oční choroby diktovala. Po smrti spisovatelky se stala dědičkou jejího literárního odkazu. Památku tety uchovávala vydáváním korespondence, vzpomínek, i uspořádáním a úpravou jejích souborných spisů v Ottově nakladatelství. Zasloužila se o zachování literární pozůstalosti spisovatelky v celistvosti a nechala ho uložit do Podještědského muzea v Českém Dubu. Sama plodně přispívala prozaickými črtami či povídkami do časopisů. Tematicky čerpala hlavně ze života rodného Podještědska.

Více od autora