Přejít na hlavní obsah Přejít na hlavní navigaci Přejít na vyhledávání

Doprava zdarma nad 699 Kč po Česku
0 položek – košík

    Top produkt

    Produkty

      • Název obrázku
      • Název obrázku

      Anatolij Andrejevič Kim
      Veverka : romaneto

      1987 | Lidové nakladatelství

      Alegorické drama s prvky humoru.

      "Předesílám, že jsem se ještě nikdy v životě žádné recenze ani literární kritiky nedopustil, protože jsem si myslel, stejně jako Karel Čapek, že kritik je člověk, který nám řekne jak by dílo napsal sám, kdyby to uměl. Nyní se tohoto činu dopouštím, tak trochu pod nátlakem, neboť …se mi do rukou dostala knížka, která by podle anotace v tisku mohla do žánru patřit, což jsem měl rozsoudit. Tak jsem byl odsouzen nejprve celou knihu přečíst, což byl sám o sobě čin téměř hrdinský, protože knížka to příliš „stravitelná“ není. Tím nechci tvrdit, že je špatná, to určitě ne.
      Autor, původem z Koreje, sirotek vychovaný a žijící v Sovětském Svazu, v knize popisuje život čtyř přátel, studenti malířské akademie - a vlastně i svůj, neboť je jedním z nich. Není to ovšem vyprávění běžné. Celá kniha je silně alegorická; příměry nacházíme prakticky všude. Zvlášť výrazněji to projevuje v tom, že autor nechává volně měnit lidi za zvířata a obráceně. Je to jeho způsob nazírání lidí a dělá to někdy velmi vtipně - v přítmí vidí velkou dogu, která přijde ke stromu, zvedne nohu a vymočí se. Když skončí, za stromem vyjde člověk, takový zavalitý hromotluk, a ještě si zapíná poklopec.
      Další zvláštností je, že autor má schopnost „převtělit“ se do ostatních hrdinů příběhu a popisovat děj jejích očima. Někdy to dělá tak šikovně, že nevíme, který z nich srovná děj vypráví. Vůbec bych řekl, že zde autor úplně přestal uznávat prostor a hlavně čas pro něj není přímka a na ní před, teď a po. Čas je pro něj plocha, na které se vyskytuje jaksi všude. Ostatně mužů zde ocitovat přesně, co říká autor o čase a o jeho vztahu k prostoru: „Existenci času uznáváme jen proto, že se něco odehrálo a pak to skončilo. V prostoru se odehrávají nějaké události, dejme tomu plyne něčí život - ale to jenom prostor pozměňuje svou podobu, a my tomu říkáme čas, Liliano. Proměňováni prostoru, to je právě život, a nikoli smutné míjení času, jak si myslíme my. Pro nás přece nic nepomíjí. Prostor zůstává stále tam, kde byl, jenom pořád mění svůj vzhled účinkem našich životů“.
      Vůbec celá kniha je hluboce filozofická, hodně je v ní vyjádřeno symbolicky a jen místy se nechá autor vyprovokovat k otevřenějšímu vyznání svého názoru. O ty zajímavé, aspoň z mého pohledu, bych se rád zase podělil:
      „Jak se máme zbavit omylů prožitého života? Kéž by se dal v té minulosti, která je stále s námi, rázně zavést dokonalý pořádek... Zasáhnout do té minulosti - a aspoň něco na ní vylepšit.“
      Kdo z nás by po něčem takovém nezatoužil? Já mockrát.
      Co si říká autor - veverka - o lidech? Proč on je zrovna veverka? Tady je překrásná odpověď: „Nemohu se však ani přimknout ke skutečným lidem, protože jsem jiný než oni. Nemám jejich bezstarostnou, vskutku božskou nebojácnost, dá se dokonce říci, že žiji v zajetí hrůz. Není mi dána ona blažená slepota jako JIM, když oslněni blesky bezpočetných světových katastrof pořádají veselé plesy, skládají operety a chodí na návštěvy. A konečně se nejvíc ze všeho bojím smrti, násilné nebo přirozené, na tom nesejde, a tento strach, jenž se nedá přemoci rozumem, mi nedovolí stát se jedním ze skutečných lidí. Posedlí běsy, trháni šelmami, znovu a znovu hynoucí v troskách toho, co se snažili postavit - chovají se jako nesmrtelní, ačkoli mají dost příkladů toho, že jsou obyčejní smrtelníci. Do takové krásy se nikdy má duše nerozvije...“
      Tyhle ukázky jsem vybral z míst, která se mi v knize nejvíc líbila, ale určitě by se našla spousta dalších zajímavých postřehů a myšlenek v této knize, každý by však asi našel jiné. Je tam hodně životní moudrosti i drobných lidských postřehů. Každopádně je to však knížka, která se nedá číst po kousíčkách, třeba v tramvaji. Zkoušel jsem to, ale brzy jsem se přistihl, že jen tupě zírám do knížky a smysl těch písmenek, natištěných do řádků mi někam ulít. Takže až budete mít opravdu klid a čas - doporučuji, je to dobré čtení.
      Ještě k otázce, zda patří kniha do žánru, či ne. Nevím. Převtělování do zvírat, svérázný způsob chápání času. - to by k tomu svádělo, ale myslím si, že to k tomu nestačí. Na druhé straně patří do žánru např. králičí „Cesta za domovem"? Nebo Londonův „Tulák po hvězdách"?"

      LN 1987       Alegorické drama s prvky humoru.

      "Předesílám, že jsem se ještě nikdy v životě žádné recenze ani literární kritiky nedopustil, protože jsem si myslel, stejně jako Karel Čapek, že kritik je člově…k, který nám řekne jak by dílo napsal sám, kdyby to uměl. Nyní se tohoto činu dopouštím, tak trochu pod nátlakem, neboť se mi do rukou dostala knížka, která by podle anotace v tisku mohla do žánru patřit, což jsem měl rozsoudit. Tak jsem byl odsouzen nejprve celou knihu přečíst, což byl sám o sobě čin téměř hrdinský, protože knížka to příliš „stravitelná“ není. Tím nechci tvrdit, že je špatná, to určitě ne.
      Autor, původem z Koreje, sirotek vychovaný a žijící v Sovětském Svazu, v knize popisuje život čtyř přátel, studenti malířské akademie - a vlastně i svůj, neboť je jedním z nich. Není to ovšem vyprávění běžné. Celá kniha je silně alegorická; příměry nacházíme prakticky všude. Zvlášť výrazněji to projevuje v tom, že autor nechává volně měnit lidi za zvířata a obráceně. Je to jeho způsob nazírání lidí a dělá to někdy velmi vtipně - v přítmí vidí velkou dogu, která přijde ke stromu, zvedne nohu a vymočí se. Když skončí, za stromem vyjde člověk, takový zavalitý hromotluk, a ještě si zapíná poklopec.
      Další zvláštností je, že autor má schopnost „převtělit“ se do ostatních hrdinů příběhu a popisovat děj jejích očima. Někdy to dělá tak šikovně, že nevíme, který z nich srovná děj vypráví. Vůbec bych řekl, že zde autor úplně přestal uznávat prostor a hlavně čas pro něj není přímka a na ní před, teď a po. Čas je pro něj plocha, na které se vyskytuje jaksi všude. Ostatně mužů zde ocitovat přesně, co říká autor o čase a o jeho vztahu k prostoru: „Existenci času uznáváme jen proto, že se něco odehrálo a pak to skončilo. V prostoru se odehrávají nějaké události, dejme tomu plyne něčí život - ale to jenom prostor pozměňuje svou podobu, a my tomu říkáme čas, Liliano. Proměňováni prostoru, to je právě život, a nikoli smutné míjení času, jak si myslíme my. Pro nás přece nic nepomíjí. Prostor zůstává stále tam, kde byl, jenom pořád mění svůj vzhled účinkem našich životů“.
      Vůbec celá kniha je hluboce filozofická, hodně je v ní vyjádřeno symbolicky a jen místy se nechá autor vyprovokovat k otevřenějšímu vyznání svého názoru. O ty zajímavé, aspoň z mého pohledu, bych se rád zase podělil:
      „Jak se máme zbavit omylů prožitého života? Kéž by se dal v té minulosti, která je stále s námi, rázně zavést dokonalý pořádek... Zasáhnout do té minulosti - a aspoň něco na ní vylepšit.“
      Kdo z nás by po něčem takovém nezatoužil? Já mockrát.
      Co si říká autor - veverka - o lidech? Proč on je zrovna veverka? Tady je překrásná odpověď: „Nemohu se však ani přimknout ke skutečným lidem, protože jsem jiný než oni. Nemám jejich bezstarostnou, vskutku božskou nebojácnost, dá se dokonce říci, že žiji v zajetí hrůz. Není mi dána ona blažená slepota jako JIM, když oslněni blesky bezpočetných světových katastrof pořádají veselé plesy, skládají operety a chodí na návštěvy. A konečně se nejvíc ze všeho bojím smrti, násilné nebo přirozené, na tom nesejde, a tento strach, jenž se nedá přemoci rozumem, mi nedovolí stát se jedním ze skutečných lidí. Posedlí běsy, trháni šelmami, znovu a znovu hynoucí v troskách toho, co se snažili postavit - chovají se jako nesmrtelní, ačkoli mají dost příkladů toho, že jsou obyčejní smrtelníci. Do takové krásy se nikdy má duše nerozvije...“
      Tyhle ukázky jsem vybral z míst, která se mi v knize nejvíc líbila, ale určitě by se našla spousta dalších zajímavých postřehů a myšlenek v této knize, každý by však asi našel jiné. Je tam hodně životní moudrosti i drobných lidských postřehů. Každopádně je to však knížka, která se nedá číst po kousíčkách, třeba v tramvaji. Zkoušel jsem to, ale brzy jsem se přistihl, že jen tupě zírám do knížky a smysl těch písmenek, natištěných do řádků mi někam ulít. Takže až budete mít opravdu klid a čas - doporučuji, je to dobré čtení.
      Ještě k otázce, zda patří kniha do žánru, či ne. Nevím. Převtělování do zvírat, svérázný způsob chápání času. - to by k tomu svádělo, ale myslím si, že to k tomu nestačí. Na druhé straně patří do žánru např. králičí „Cesta za domovem"? Nebo Londonův „Tulák po hvězdách"?"

      LN 1987

      Stav

      Dobrý více informací

      až velmi dobrý, lehce opotřebená obálka

      Skladem pro e-shop

      49 Kč

      O knize

      Stav:
      Dobrý, až velmi dobrý, lehce opotřebená obálka
      Vazba: pevná s obálkou
      Počet stran: 299
      Jazyk:  česky
      ISBN10: 5050024293
      ISBN: 9785050024299
      Překladatel: Vlasta Tafelová
      Edice: 42. svazek ed. 42. svazek ed. Proudy. Velká řada
      Vydání: 1. vyd.
      Vydáno v: Praha
      Vystaveno: 24. 4. 2025 11:36
      Číslo položky: 1217721

      O autorovi

      Anatolij Andrejevič Kim

      Anatolij Andrejevič Kim

      Ruský spisovatel korejského původu.

      Více od autora

      • Dopravu hradíme my

        Objednávkám nad 699 Kč

      • Tituly,  které jinde
        nenajdete

        Sběratelské kusy i knižní novinky

      • Balíme ekologicky

        A s radostí

      • Vykupujeme knihy

        Za hotovost a s vlastním odvozem

      Potřebujete místo
      v knihovně?

      Prodejte své knihy
      online!

      Zjistit cenu

      Další knihy v edici Proudy. Velká řada

      Zobrazit vše

      Přidáno do košíku!